Když se řekne slovo feministka, většina z nás si představí drsnou ženu, která prostě muže nechce, nepotřebuje ho a svým způsobem je ona tak trochu chlap, ale v sukni. Tomu však tak není. I žena, která se hlásí k feminismu, může žít v harmonickém partnerství či manželství.

Velká část naší populace žije v tom, že feministky jsou ženy, které striktně odmítají muže a jsou takovými šovinisty v sukních, což je ale nesmysl. To jsem se však dozvěděla až z mého setkání s Helenou Skálovou, feministkou a ředitelkou nevládní neziskové organizace Gender Studies, která mě zasvětila do tajů feminismu a vysvětlila mi, že toto hnutí není o tom, že by nadsazovalo ženy jako vyšší živočišný druh, nýbrž o tom, že se snaží bojovat za rovnoprávnost, nejen žen, nýbrž i mužů.

Žijí feministky v páru? Odmítají instituci manželskou? Fungují ve vztahu jako ty dominantnější? To se dozvíte v rozhovoru s feministkou Helenou Skálovou, ředitelkou Gender Studies, o.p.s..

yxKdyž se řekne feministka a manželství, myslím, že to nejde vůbec dohromady…
To je velmi rozšířený názor, který na feministky panuje. Pramení zřejmě z toho, že v počátcích ženského hnutí bylo manželství jedním ze symbolů společenské podřízenosti žen, tudíž jej první feministky logicky odmítaly. Od té doby ale uplynulo téměř sto padesát let, a nyní už můžeme s trochou nadsázky říct, že co feministka, to jiný životní model. A právě o tom je z hlediska partnerských vztahů nejvíce dnešní feminismus, který již z daleka nemusí být takovým strašákem pro mužskou populaci, jakým stále pořád je, bohužel. Dnešní česká feministka to má, pokud se to vůbec dá zobecnit, většinou tak, že za nejdůležitější v partnerství považuje svobodnou volbu. Pokud v partnerství nežije, není to pod vlivem feministické ideologie, ale díky svému osobnímu nastavení.

Nevím ve svém okolí o nikom, kdo by ke svým vztahům přistupoval přísně ideologicky. Znám nejrůznější modely. Můžu začít u sebe - jsem se svým partnerem dvacet let a manželé nejsme. Kolegyně naopak žije v manželství, protože se tak rozhodla, i pod vlivem toho, že i v dnešní době je manželství instituce, která je společensky podporovaná a která přináší jisté výhody, respektive jistoty. Např. s jedním z partnerů se něco stane a ten druhý dostane státní podporu, je to pro ni důležité zejména kvůli odpovědnosti za děti.

Mezi feministkami jsou častá nesezdaná soužití stejně tak, jako manželství, obojí s dětmi i bez dětí, různí se i přístupy k tomu, zda partneři volí společné příjmení, zda si nechávají svá rodná jména, případně přijímají partnerovo ke svému původnímu. Pohled na partnerství či manželství má u různých feministek různé podoby, jedno je ale společné a to je svoboda, jestli spolu chtějí být či nikoliv. 

Jak to tedy feministky vlastně mají? Chtějí vůbec muže a potřebují je?
Chtít a potřebovat je velký rozdíl, a v tom je také ten feministický přístup. My ta manželství či partnerství a vztahy obecně máme, protože je mít chceme, ne protože je potřebujeme. My je nepotřebujeme ekonomicky, ale chceme vedle sebe mít lidi, kterých si vážíme a chceme s nimi být. Tím, že máme vztahy svobodnější, tak mohou být mnohem opravdovější, než když lidé spolu setrvávají jen kvůli společné hypotéce, dětem, nebo ze strachu se s někým rozejít.

Co feminismus a domácí práce - většina si asi představí ženu, která nevaří, neuklízí, prostě nezastává takové ty klasické ženské práce, je tomu opravdu tak?
Dnešní feminismus je o tom, že dává svobodu, odmítá, aby byli partneři v zajetí svých rolí, aby striktně dělili mužské a ženské povinnosti, zájmy, koníčky. Toto vše je ve „feministickém“ vztahu o individuálním nastavení partnerů. Povinnosti se dělí podle toho, kdo na co má čas, co je komu bližší, co mu jde... U nepopulárních činností typu úklidu pak vstupuje do hry vyjednávání, co kdo bude dělat. Určitě nemůžeme striktně říct, že feministky nevaří, neuklízí a pořizují si muže, jen aby je obskakovali, tak to vážně není!

To je právě to, co se mi u slova feministka vybaví, dominantní žena, která si najde submisivního chlapa…
Tak takovou feministku neznám ani jednu, abych se přiznala. :-)

Svoboda, o které jsem mluvila, jde totiž ruku v ruce s odpovědností. V momentě kdy jste aktivní, berete svůj život do vlastních rukou, jste si vědoma toho, že máte nějaká práva a jdete si za nimi, musíte umět také přijmout za svá rozhodnutí zodpovědnost. To znamená, že byste měla být připravená na to, že budete dělat i některé věci, které v tradičnějších domácnostech dělá muž. 

Teď budu mluvit hlavně za sebe, ale myslím si, že většina žen, které znám ze svého profesionálního okolí, to má podobně. Jdou do vztahu a očekávají, že je partner bude respektovat jako svébytnou bytost, že bude akceptovat jejich práci, zájmy a že nedělají věci automaticky, z povinnosti, protože se to od nich očekává. Zároveň ale podobně přistupují ke svému protějšku, nevyžadují na oplátku ty tradičně mužské záležitosti. Tudíž žena, která je dostatečně samostatná, by měla být připravená na to, že dotyčný muž jí nebude pravidelně odnášet těžkou tašku s nákupem nebo se starat o to, aby bylo vždy spravené auto. Neměla by být překvapená, když jí muž nepomůže do kabátu, nebo ji nepustí první do dveří. Zároveň to ale neznamená, že taková pravověrná feministka, když jí něco z těchto drobných pozorností muž poskytne, ho bude žalovat za sexuální obtěžování. To je další velký mýtus spojený s feminismem, ale tak to opravdu není.

Pokud jsem tedy přijala to, že jsme si ve vztahu rovni, že jako žena nejsem ani podřízená, ale ani protěžovaná, tak nebudu žádná privilegia očekávat, i když mě osobně vždy potěší. Beru je ale jako příjemný bonus, ne jako něco, na co mám automaticky, díky svému ženství, nárok.

V čem tedy vlastně tkví feminismus? Jak si teď povídáme, tak na mě to působí, že i já bych se mohla pasovat na feministku, protože já takhle funguji… V čem je tedy rozdíl mezi mnou, jako samostatnou jednotkou a ženou, která se hlásí k feminismu?
On právě není… Teď jste to pojmenovala úplně přesně. :-) Spíš se vás zeptám, proč si myslíte, že nejste feministka? :-)

No já totiž žiju s tím, že feministka prostě žije v tom, že v té společné domácnosti prostě nemusí vařit, péct buchty, vytírat podlahu atd.
Teď jste to opět řekla správně, ona to NEMUSÍ dělat. Pokud to dělá, tak na základě svobodného rozhodnutí, protože chce a baví ji to.  V případě, kdy to nedělá úplně s nadšením, ale protože občas zkrátka musíme v životě dělat i něco, co nás úplně nepovznáší, tak je to na základě dohody s partnerem. On také většinou dělá něco, co mu úplně po chuti není. Opět osobní příklad - já osobně miluju jak vaření tak i pečení, ale zase ne vždy je u nás navařeno a napečeno. Je to o tom, že když mám náladu a čas, tak do toho jdu a udělám to ráda, ale není to pro mě povinností. A baví mě to právě proto, že se nemusím každý den přesně v 17.00hod. zvednout a jít vařit, aby měl můj chlap teplou večeři hned, jak přijde domů.

Není to samozřejmě univerzální model, znám i feministické domácnosti, kde to ženy mají takto nastavené, hlavně v případech, kdy mají malé děti, ale zase si to kompenzují jinak. Ten feministický rys v tomto je právě odmítání té samozřejmosti, té přirozenosti a povinnosti dostát své „ženské“ roli. Ale není to o tom, že když se považuji za feministku, tak automaticky obcházím sporák metrovým obloukem.

Ještě by mě na závěr zajímalo, znáte ze svého okolí nějakou takovou tu „klasickou“ feministku, tak jak si ji mnoho lidí představuje a jak jsem ji já popsala podle svých vizí tedy ženu, která nenávidí muže?
Ne, vůbec ne. Feminismus není o nenávisti k mužům, neznám jedinou feministku, která by svou motivaci k feminismu čerpala z těchto důvodů.

Feminismus je jen radikální názor, že i žena je člověk :-)

Čtěte také:

Reklama