Reklama


Když se řekne žena, mnoha mužům se vybaví plný stůl, vůně vypraného prádla a domácího štrůdlu. Představí si něžné zranitelné stvoření, atmosféru domova, přívětivou tvář s ďolíčky a ruce od mouky.

 

Mnoho žen tato jejich představa ale popouzí a vyvolává potřebu stavět se na odpor. Zazní termín „emancipace“ a rovnost pohlaví. „Chceme to, co oni!“ volají ženy organizované v různých feministických organizacích. 

 

Například paní Hana je členkou spolku bojujícího za práva žen „Feministická skupina 8. březen“ a k tématu nám řekla několik zásadních bodů, které její sdružení pokládá za palčivé a co by chtělo ve společnosti změnit.

 

Podle ní je žena v této společnosti nedoceněná. Domnívá se, že není spravedlivé, když:

+ například v politice mají ženy tak malé zastoupení,

+ žena má mnohdy potíže, chce-li vykonávat práci, která je určena výsostně mužům,
pokud už je jí to umožněno, je muži často zesměšňována, 
+
žena je nucena zůstávat v domácnosti a mnoho mužů ji vnímá jako služku,
+
nadřízení v mnoha firmách přistupují k ženám jako k méně výkonným.

 

Cítí se tak společně s dalšími diskriminována a prosazuje (citujeme):
+ Abychom měly v této společnosti stejné postavení jako muži.

+ Aby k nám přistupovali jako k rovným, a ne jako k někomu podřadnějšímu, či méně důležitému.
+
Chceme stejné právo na pracovní zařazení a plat.
+
Žádáme rovné zacházení a stejný přístup.

 

Kým chtějí být?

 

Asi se mnou mnoho z vás nebude souhlasit a mohlo by to klidně vypadat, že střílím do vlastních řad. Je to ale naopak. Mnoho žen, volajících po rovnoprávnosti, má myslím někdy o tom, co proklamují, trochu zkreslenou představu.

 

Rovné nebo rovnější?

 

Pokud bychom totiž chtěly být opravdu objektivní a pokud by se měly zásady proklamované Hančinými spolubojovnicemi prosadit, pak bychom všechno musely tak trochu přehodnotit, protože jinak by to nebyla rovnoprávnost.

 

Opravdu chceme vymazat rozdíly?


+ Rovné podmínky v zaměstnání? Dobře, ale také zrušit úlevy při tělesně namáhavé práci.
+ Stejné postavení ve společnosti? Fajn, ale nehněvat se: za nedostatek úcty, neotevřené dveře, absenci gentlemanského přístupu, násilí (když se dva chlapi poperou, je to mezi chlapy, ale ženu ani květinou...)

Jak potom u soudu při svěřování dětí do péče chtít, aby se přihlíželo především k matce?

 

Vůbec mi nevadí, že jsem slabší, a nechci fárat do dolů!


Umíte si představit, že by se k vám muž nechoval jako ke slabšímu pohlaví a nepřistupoval k vám jako ke zranitelnější a křehčí bytosti zasluhující ochranu? Já ne.

Neumím opravit pračku a nechtěla bych se cítit jako srab, když se nezapojím do bitky na obranu napadeného kamaráda. Chci mít vedle sebe někoho, kdo mi pomůže, a nemyslím si, že stačím na všechno. A už vůbec nechci, aby si to někdo myslel a choval se ke mně tak.

 

Nechci fárat do dolů a nechci do války. Potěší mě, když muž pochválí mé jídlo, péči, starostlivost, nebo se automaticky staví v nebezpečí přede mě. Nechci jít s „bejsbolkou“ do kůlny, protože tam něco šramotilo. Cítím rozdíl a nevadí mi to. Než společnost jednoho univerzálního pohlaví, to raději vzájemné pochopení a ohled. To ovšem není o rovnosti, ale o úctě.

 

Važme si mužů za

-         jejich umění strategicky uvažovat,

-         lepší orientaci,

-         schopnost jít se za nás bít,

-         fyzickou sílu, kterou použijí k tomu, aby nám prokázali službu a ochranu,

-         obdiv, který věnují naší kráse,

-         i oběti složené naší větší zranitelnosti.

 

Vyžadujme jejich úctu k

-         naší schopnosti empatie,

-         lepšímu smyslu pro detail,

-         schopnosti péče a porozumění,

-         schopnosti dát jim život,

-         i oběti složené při výchově jejich potomků.

 

Nechtějme se vyrovnat mužům, protože jimi nejsme. Neberme termín „slabší pohlaví“ jako handicap, ale jako důvod ochrany toho, co je jediným možným předpokladem existence „silnějšího pohlaví“.

Vyžadujme úctu a ohled, nikoli vymazání rozdílu. Buďme hrdé, že jim dokážeme uvařit, pohladit, ošetřit, povzbudit, motivovat i dráždit jejich fantazii. Nechme si to, co obdivují a co nemají. Protože jsou to přece zase oni, kdo automaticky a ochotně zůstává, když se jako první v případě ohrožení odvážejí do bezpečí ženy a děti. Nejsme jako oni. Nechme jim důvod nosit nám květiny.

 

Myslíte si, že je žena v této společnosti diskriminována? Chtěly byste, aby se k nám muži chovali jako k mužům? Chcete být rovnoprávné?