„Záněty močových cest jsou častější u dívek než u chlapců, s výjimkou dětí pod jeden rok…“ sděluje naléhavě lékař a ramena studenta před ním se neznatelně pohnou, takže jestli se ten hoch vzbudí, nebude mít na čele pouze otisk tužky, ale i penálu. Má štěstí, že nesedí v posluchárně. Tam by měl za zády radiátor, který nejde vypnout, a v lavici něco… co by mu udělalo po chvilce spaní velmi jasnou drážku na čele.

Při slově častější se sváží hlava i studentovi vlevo. Jen student vpravo ještě vzdoruje a maže do bloku poznámky jednu za druhou. Stále častěji však vidíme, jak práce tužky vázne, až zaznamená jen konce vět. A pak i jeho hlava klesne na prsa. Pád tužky však rázně zvedne studenta uprostřed, který se bez mrknutí oka chopí psacích potřeb a začne chápavě pokývávat do výkladu. „Presso, presso, presso!“ křičí v hlavě vykládajícího doktora, oči se klíží a projektor promítající na stěnu ilustrativní záběry hřeje a příjemně vrčí. Jedna hodina odpoledne. Přednáška pro zahraniční studenty. 3:1

 

            „Ty vole neřvi!“ sjede rozlehlá osmačka v bokovkách povadlého hocha v metaláckém tričku. Třída tiše paří piškvorky a poslední z posledních opisují úkol na angličtinu. Učitel Kohout – ať je mu katedra lehká, pospává statečně za třídní knihou. O víkendu hrál na třech svatbách. Takhle ta chemie bude dobrá pro všechny. 28:1

 

            Pomalu škrtám další číslici. Ještě čtrnáct. Za oknem šero, zářivky poblikávají a mručí. Vondráčková drží výklad stále na stejném tónu. Helena vedle mě sleduje prstem její monolog v učebnici. Tyvogo. Učila se to zpaměti, nebo to prostě učí tak dlouho, že si to zapamatovala? Škrt. Ještě třináct. Ještě třináct do konce hodiny. „Matušková?! Co to tam děláš s tou tužkou! Okamžitě to odlož!“ Dvanáct. Uvidí mě za tím penálem? Homolka už spí. Nesmím, nesmím, nesmím usnout! Chrr. 1:1

 

           

            Někdy to prostě nejde. Někdy to nejde překonat. Všichni víme, že se to nehodí, že je to neslušné, že můžeme vypadat jako hulváti bez zájmu o cokoliv. Jenže… jednoho dne to zažije každý. Svět před očima začne mizet v tenkých škvírách, průzor se v mlze uzavírá a za ním... za ním... široká cesta do pohádky. Chráp! „Cože? Pardon! Matušková!“ Pohledy všech. Všech, kteří dosud klidně klimbali za svými penály. Sedám si zpátky do židle. Učitelka vrtí zhnuseně hlavou a pokračuje ve výkladu. Ale pochopte: Sedmákovi školník v bufetu kafe neuvaří! To není fér.

           

 

            Ještě bych tady mohla vyzradit pár pikošek na své přátele, rozepsat se o tom, kde všude usnul můj muž (lavička chrudimského parku, pohovka na japonském večírku, záchod mých rodičů...). Ale nechám prostor taky vám. Raději vám popřeji dobré spaní, zvlášť jestli po dovolené těžko přivykáte rannímu autobusu.

 

            Pár rad na závěr:

 

Předměty na stole vybírejte s ohledem na dekor, který jste ochotni nosit 3-4 hodiny na tváři. Sdělte svým spolucestujícím, kde plánujete vystoupit. Nejezte příliš před vyučováním. Před návštěvou jeho/jejích rodičů se snažte zvlášť hodně naspat! Padejte do takových míst, kde se nebudete bát vzbudit! Nespoléhejte na výklad, když práci přenesete na studenty, budete si moct pospat i Vy!

 

            Přeji krásné sny!

Reklama