Kolem hřbitova jsem šla vždycky rychleji. Ve tmě a ševelení listí mlčky vyhlížely přes zeď kříže a hlavy andělů na náhrobcích. Jakýsi kompresor v mohutné hrobce vydával táhlé vzdechy, které mé tempo vždycky ještě urychlily. Divné. Ten rytmický dech hřbitova, mraky přelézající měsíc jak obří slimáci...


„Pomoooooc! Pomozte mi někdo! Pomozte!“ Rytmický dech hřbitova, měsíční slimáci a... slabý roztřesený hlas, který vychází... ale ne... prostě to vychází někde z toho hřbitova! Né! Já tohle fakt nechci zkoumat! Proč se tohle musí stát zrovna mně? Třeba se mi to jen zdálo! No jasně. Určitě se mi to zdálo! Jsem prostě magor. Ani to už neslyším. Zdálo se mi to. Už nikdy nebudu chodit z přehrávek až po desáté. To raději vstanu dřív, dokud jsou ještě volné učebny...


„Pomooooc! Pomozte!“

Zastavuju. Hlas je slabý jako vánek. Dláždění polité měsíčním světlem ruší jen můj stín. Šourám se ke zdi hřbitova: „Haló? Je tam někdo?“ („No jasně, ty vole, je nás tady pět set.“ Představuju si odpověď nejblíž ležícího nebožtíka. Taky si představuju ten hromadný hrob pod kostelem, který prý v padesátých letech zalili betonem. Poslední morová nákaza v osmnáctém století. Nebo to byla cholera?)

 

„Haló, haló, je tam někdo?“

„Pomozte! Jsem tady dole! Pomozte, prosím vás někdo!“

Napínám uši, odkud vychází volání, a blížím se ke hřbitovní bráně. Asi bude zamčená. Ty vogo. Já snad polezu přes hřbitovní zeď! Duchařské historky mi nevadí, ale tak nějak jsem vždycky doufala, že z hrobu nikoho vykopávat  nebudu. Tak celkově se téhle tematice vyhýbám a dosud mám mozek zmasený historkami o lidech s katalepsií předčasně pohřbených v rodinné hrobce, které jsem četla pod peřinou s baterkou a pak jsem rozebírala s maminkou, jestli je možné tohle nějak lépe ošetřit v závěti. V osmi letech. Závěť ještě nemám, a teď tohle! Prej pomozte, jsem tady dole. No co se dá dělat. Nahlížím přes studeně kovovou bránu hřbitova.

 

Moje druhé já stojí vedle mě a jako vždycky ví všechno nejlíp. „Je to nějaká zapomenutá babička, ty magůrku! Jedinej problém vidím v tom, jak ji dostaneme přes tu zeď!“ Jo jo jo…babička. Tobě se to řekne. Si tady budeš stát, ale přes zeď jdu já. Mrmlám. KONVE VRACEJTE KE STUDNI!  - čtu si ještě na smaltované tabulce, když tenisku nasazuju do kovaného oka brány.

 

„Jsem tady! Chvála bohu, pomozte, prosím!“ hlásek jak nitka se nese od paty hřbitovní zdi. Mezi drny se krčí babička jako věchýtek v květované zástěře. Asi je jí zima, ale jinak vypadá v pořádku. „Já jsem si povídala s Pepíčkem a najednou slyším zamykat bránu! Už jsem to nedoběhla!“ Drbu se flétnou na hlavě a přemýšlím, kam mám běžet pro pomoc.

„Babičko!“ přibíhá pán v obleku. Teďka! Košili si netrhá, takže velké červené S pro dnešek zůstane skryto. Nacházíme kus zdi, který je vysoký jen něco přes metr. Pomáhám babičku vysadit nahoru a pán ji na druhé straně bere do náruče. Když přelézám já, mizí už spolu za sousedním domem. Chvála bohu, a kdo pomůže mě? - mrmlám, když si oprašuju kalhoty. Mé druhé já se odlepuje od brány a leze si do mého stínu. „Sem ti to říkala. Zapomenutá babička! Srágoro!“

 

Reklama