Pro každého z nás existuje člověk (množina lidí), u kterého si říkáme: „Jak s ním mám, proboha, vyjít?!!" Je to jen řečnická otázka, protože znovu a znovu se přesvědčujeme, že nijak. Nijak než sekerou nebo emigrací není jejich vysoce speciální životní přístup řešitelný. Ale protože jsme ještě nedozráli pro roli masového vraha a máme tu kamarády, domek na stromě a tajný úkryt pod trámem v kanceláři s prvním vydáním Gabry a Málinky (teď trochu kecám…), zůstáváme nadále v okolí své nory a čelíme znovu a znovu setkání s tím společenským mastodontem rozdupávajícím veškerý porcelán našeho sebezapření.

 

            Já mám pocit, že na tuhle chaloupku už se jezdí jen chlastat a šukat! - slyším neuvěřitelná slova naší babičky stojící nade mnou... nade mnou s hadrem a kýblem piglující její pýchu socialistické tvorby. Horkou vodou (nešetrné, nešetrné, nešetrné!!) vytírám v síni a posunuji tak samorostovou vázičku s pěkně prachem obaleným suchým stvolem jakési trávy. Posunuji tak pomyslnou špičku chalupářského ledovce a dotýkám se nejniternějších babiččiných představ o kráse a smyslu jejího života. Vždycky se objeví ještě nějaký samorost, který jsem zapomněla dát po našem pobytu na své místo. Nebo ten chemlonový goblén s černouškem, který jsem musela vyprat, protože můry nachytané za třicet let jeho existence ve světničce (a čtyřicet let existence někde jinde... Byl před sedmdesáti lety chemlon?) ...už nešly vytáhnout z tkaniny. Ohlížím se, kde si asi tak hraje můj syn. Je možné, že stačí slovo š…t říct jednou, aby si ho zapamatoval? Je možné, že někdo tohle řekne o jeho rodičích, kteří část dovolené stráví opečováváním chalupy, aby pak dostali držkovou, že si ničeho neváží?

 

            Je to stará paní a nemyslí to tak.

            Už několik let to tak nemyslí.

            Je nesvéprávná?

            Je možné, že ohled na tu vitální dámu obíhající ve volném čase všechny lékaře a obchody v regionu nemá žádné hranice?

            Je možné všechno?

 

            Budu to tady po vás dávat týden dohromady! - lomí rukama babička nad vycíděnou kuchyní, kde všechny předměty včetně těch tácků od masa, na které si dává mobil, jsme dali na své místo. Kromě kelímku od paštiky na vlasy v odtoku. Au. My jsme si to tady s dědečkem tak vyzdobili, každý víkend jsme tu trávili a vy! A koberec je posunutý! A při sekání muž přesekl provázek u rybízu!

 

            Chápu ji. Chápu, chápu, chápu, chápu. Chápu? Už sem nepojedeme. Nosíme do auta batohy, pytle s odpadky, Honzíkovy hračky. Nic tu nesmí zůstat. Babička nosí každou věcičku v panické hrůze, že rovnováha chalupářského bude navždy ohrožena cizím tričkem ve skříni. Už sem nepojedeme. My jsme tu byli každý víkend, co jsme se tu nadřeli, a vy! Jsem tady na to úplně sama!

 

            Má všechno své meze? Nebo nemá? Je stáří nedotknutelné? Do kolika let je možné diskutovat a domlouvat pravidla? Budu se v sedmdesáti chovat takhle?

 

víkendová soutěž

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama