Čaj, rum, bum!

 

„Váš Keemun Čchi-men chung čcha Quimen Hongcha, madam.“ Ještě slyším ševelení vytkávaného mundúru chlápka s čepičkou, když zírám na sestavu nádobí pro dvanáct osob, která je určena jen mně. To já sedím v čajovně, já jsem se rozhodla, že si objednám něco pořádného a já mám stoleček zarovnaný porcelánem, ze kterého by se najedla celá indická rodina. Vyhledám nádobu s horkou vodou, šarmantním pohybem zaleju smetíčko v misce a poprvé si poliju nohy. A stoleček, kalhoty, část nádobí a čajový lístek. Zalovím v kabelce a za okamžik nenápadně zastrkávám za misku tři prosáklé papírové kapesníčky. I vonné tyčinky v květináči se začaly tiše chichotat.

 

            Nejsou to už dvě minuty?! No jistě! Rychle přelít z misky do misky, trochu vody nechat na smetíčku... nebo nenechat... jak to říkal ten pán? Raději nechat! Z misky do misky horká voda, au au au... boty, kalhoty, stoleček... čtyři kapesníčky. Tři kapesníčky + čtyři kapesníčky a kolik je celý balíček? A tři je celý balíček. A do háje.

 

            „Já věděla, že jsi Skopec! Já z tebe úplně cítím tu skrytou potlačovanou energii!“ tvrdí dívka chlapci v kalhotách s kostkovanou záplatou. Záplata je na zadku, a ač ze stejného materiálu jako zbytek kalhot, je jakousi zárukou, že vlhkost zůstane tam, odkud pochází... a hoch slezl nejmíň z Everestu. Akorát že to není Skopec. Nevadí. I Vodnář se prý k dívce hodí a navíc se dost možná narodil v dómu Skopce. No každopádně skrytou potlačovanou energii cítím i já.

 

            Přelévám si zbytek horké vody z porcelánu na nohu, spotřebovávám poslední tři papírové kapesníčky a z posledních sil vstřebávám tišící atmosféru čajovny. Tři dívky v diskotopících se chichotají pod se vším smířeným Buddhou. Jinde jim nenalejou, tak se přišly zmastit skořicovou vodní dýmkou. Dýmka má úspěch – Buddha už Vlastě připomíná třídního učitele Habláka.

 

            Ukousávám děsivě zelenou kouli, kterou jsem si objednala, protože k mému překvapení v čajovém lístku nemají nic čokoládového. Mrzuté. A to nemluvím o tom, že jen v mála provozovnách tohoto typu dostanete do čaje rum. Je těžké si to přiznat, ale s tím duchovnem to vůbec nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala. Navíc ta moje choroba s posloucháním cizích hovorů! Nevíte, kde se to vypíná? „Musíme se znát z minulých životů!“ říká pán s pleškou někomu za bambusovou zástěnou.

 

            Nene. Už to nepůjde. Už si neuvážu na zápěstí náramek přátelství. Už mě nebude obluzovat osmahlý hoch výpočtem mého horoskopu. Už nebudu tiše spočívat nad knihou ve stínu sekvoje (na fotografii), tak abych lomozem nepopudila ostatní čajovníky a nedostala za svůj smích a houpání na židličce naúčtovánu pokutu a ostudu a bůhví co. Už mi není šestnáct... rákosové rohoži skrývající radiátor neuvěřím.

 

            Půjdu do hospody. Můžu tam tiše sedět i se houpat a hýkat veselím. Budu tam beztrestně poslouchat cizí klábosení a radovat se z toho, že moje starosti to nejsou, a pivo se nelouhuje dvacet minut. Zahrádky otvírají, psi leží pod stoly a jejich páníčkové opodál hrají pétanque. Kdo má chuť na víno, dá si víno, kdo má chuť na čaj, jde jinam. :o))) Vodu mají všude.

 

            Zatracená meditace. Budu muset někam do křoví.

 

 

Reklama