„Teď budou Staňkovice, jo? Máme projet Staňkovicema, žejo?!“ ptá se můj muž a snaží se dohlédnout do mapy na mém klíně. Vjíždíme do obce. Rychle servu pohled z těch úžasných mraků nad polem vpravo a listuju autoatlasem. Staňkovice, Staňkovice… …tyjo... nejsou tady žádný Staňkovice! Já nevím, ach jo. Staňkovice… míjíme ceduli konec obce a tajemnou dopravní značku vrostlou do stromu. Muž s povzdechem přibržďuje. Neměli jsme projet Staňkovicemi. Jsem houby spolujezdec. Čumím na mraky a v atlase mám drobky. Ach jo.

 

            Ale teď je všechno jinak. Na mraky nekoukám… S úžasem sleduji chlápka, co se proti nám řítí v protisměru. „Mamí, papí!“ slyším za sebou povykování ze sedačky. Cpeme se s autem co nejvíc doprava, totéž řidič v opačném pruhu. Mezi námi projede svojí stoosmdesátkou dvacetiletý borec v něčem od taťky z NDR. Do přihlášky na autoškolu balím zbytky svačiny.

 

            Nový pokus. Chci to vidět s nadhledem. Kráčím dlouhou chodbou. Chci být řidičem! Počíhám si na ty vytuněný magory, sejmu je na přechodu před základní školou a z místa nehody ujedu. No možná si je předtím dám do kufru. A pohodím je někde… u drůbežárny. A budu v novinách! To bude! Teda jestli mi to nechcípne před křižovatkou.

 

            Míjím kanceláře. Za pootevřenými dveřmi na mě hledí pár nic neříkajících očí v šedém obličeji. V obličeji usazeném mezi dvěma urnami. Kancelář pohřební služby Cháron je hned vedle autoškoly. Tak to potěší. Nejdřív si vyzvednu novou přihlášku a pak si vyberu urnu. Asi tu se stříbrným dekorem. Je tak... decentní.

 

            V kanceláři je ale docela milý pán a vypadá, jako že by i starého psa novým kouskům naučil. Nechám se nalákat na špekáček slev pro ženy na MD a přebírám tři papíry s hromadou kolonek. Do okénka datum narození bez mrknutí píšu letošní rok. Tudududum dum. Beru nový formulář a mažu na dopravní.

 

            Na dopravním je pěkná recepce a stroj, co dělá píp. Všichni si uděláme píp a pak zjistíme, že do některých dveří je možné chodit bez „píp“ a je nutno se mezi sebou domluvit. Na displeji nad námi se s cinknutím objevují čísla, která si nikdo nevytáhl. Úřednice vykukuje z okénka a volá: „Kdo má teda sedmdesát osm?! Nikdo nemá? No tak teda Blaženo, to tady dneska budeme snad do čtyř.“ Mezitím dostanu složenku na patnáct korun a pak vynadáno od paní pokladní, protože ona si chtěla odskočit, a do toho já. Složenku pokladní, útržek pánovi na stoosmičce, vodu kohoutkovi a s papírem poskakuji na magistrát!

           

           Na magistrátu je úřední den do pěti, ale ve čtyři už na mě u kolků volá vrátný: „Tam už nikdo nebude, skočte si do trafiky.“ V dalším levelu už s kolkem dostávám lístek s tajuplným kódem M 267 a pak už jen paní Květa: „Tak je tady ještě někdo na ty výpisy z trestů?“ Prostě dneska si přístroj na „píp“ ani nepíp.

 

            A víc už nic. Teď budu čekat, jestli mi nakonec vymazali z rejstříku ty tři mrtvý a pak… pak začne docházka. Ale to zase příště. Jestli ale všechno půjde dobře, do konce roku čekejte za volantem další vystíhovanou hospodyni! Trochu se vyjezdím na tom zrušeným fotbalovým stadionu za rybníkem… ale pak! Pak vjedu mezi vás! A vy, vy, borci ve firemních autech (f oktávce f tédéíčku na hlínách), ve kterým dýlujete léky na hemeroidy do sousedních dědin, vy se těšte obzvlášť!!!

Reklama