Když jsme se s manželem rozhodli pořídit si miminko, trvalo asi půl roku, než se mi podařilo otěhotnět.
Stalo se to zrovna v době, kdy jsem měla podstoupit operaci kotníku. Protože jsem již měla podezření, že jsem těhotná, a věděla jsem, že v prvních třech měsících těhotenství by se neměla podstupovat narkóza, musela jsem navštívit svého gynekologa, aby mi mou domněnku potvrdil nebo vyvrátil. Gynekolog mi po vyšetření oznámil, že jsem v šestém týdnu těhotenství, a operaci jsem tak musela odložit. Měla jsem velkou radost, že se nám to konečně povedlo a budeme mít miminko.

O týden později, na prvním ultrazvukovém vyšetření, mne však čekalo veliké překvapení. Na obrazovce se objevily místo jednoho plodu hned tři! Když mi to gynekolog vysvětlil, zeptala jsem se ho, zda si nedělá legraci. Docela ho to urazilo. Byla jsem úplně v šoku, říkala jsem si, jak je to možné. Cesta domů mi trvala místo dvaceti minut celou hodinu, musela jsem si vše v hlavě urovnat. Doma jsem manželovi předložila fotografii z ultrazvuku. Byla jsem zvědavá, jak zareaguje. Nejdříve na fotografii nic nerozpoznal, když jsem mu však ukázala tři malé fazolky, byla to i pro něj příliš silná káva. Musel se projít po kuchyni, aby překonal první šok a byl schopen dál uvažovat. Na to se mne zeptal, jestli by to nešlo nějak zredukovat.

Přestože mne gynekolog ihned po zjištění vícečetného těhotenství informoval o všech možných rizicích, které mohou nastat, a doporučoval mi redukci, rozhodli jsme se nakonec s manželem, že si všechny děti necháme, když už to tak příroda zařídila.


Hltala jsem veškeré nasbírané informace ohledně vícečetného těhotenství. Další gynekologická vyšetření jsem podstupovala v Hradci Králové, kde mají pro budoucí maminku vícerčat vhodné vybavení.
Nechali jsme si zjistit pohlaví našich fazolek. Pan doktor nám potvrdil dva chlapečky, třetí bylo překvapení. Jeden chlapeček byl na pravé straně, podél, hlavičkou dolů, druhý byl nalevo, také podél, hlavičkou dolů, dáreček byl napříč pod žebry.

Celé těhotenství jsem byla v pracovní neschopnosti. První komplikace přišly ve 25. týdnu těhotenství, kdy jsem se začala otevírat a musela jsem být hospitalizována. Lékaři zabránili otevírání stehem, po týdnu jsem se vrátila z nemocnice domů. Od 30. týdne jsem byla hospitalizována až do konce těhotenství ve fakultní nemocnici v HK. Ve 32. týdnu se objevily stahy (asi po 5 minutách), dostala jsem tedy injekci pro urychlení zrání plic dětí a kapačku, naštěstí se vše uklidnilo. O dva týdny později se mi spustilo krvácení z nosu, které nešlo zastavit, a tak jsem dostala balónek do nosu. Touho příhodou a stresem se mně velmi zvýšil krevní tlak, tak přišly stahy podruhé. I tentokrát se je podařilo zastavit díky injekci magnesia.V 38. týdnu těhotenství se lékaři kvůli mému špatnému zdravotnímu stavu rozhodli pro porod, a to císařským řezem.

Porod jsem podstoupila při epidurální anestezii. A nelituji toho!!! Chtěla jsem hned vědět, jestli je vše v pořádku, a ne čekat tři dny či více, abych mohla vidět své děti. Dokonce jsem slyšela, jak začaly plakat, když se narodily. Byl to nádherný zážitek.
Takže se nám narodil Tomášek, vážil 2000 g a měřil 45 cm, Dominiček, 2560 g a měřil 47 cm, a naše překvapeníčko byla Karolínka, vážila 1600 g, měřila 43 cm.
Za celé těhotenství jsem přibrala 25 kg, po porodu mi zůstalo 5 kg.

Během tří týdnů, kdy jsem byla na dětské klinice (tam jsem byla přestěhována týden po porodu) jsem se naučila postarat se o všechny děti sama. Napřed mě chtěli propustit domů jen s klukama, že pro Karolínku si pak přijedeme, jakmile dosáhne váhy 2,30 kg (což je propouštěcí váha). Mezitím bych jí vozila mléko a na návštěvy. Ale byla jsem proti. Zaprvé mně bylo proti srsti ji tam nechat tak dlouho úplně samotnou a zadruhé - bylo by pro mne velmi náročné jezdit do vzdáleného města, kdybych měla doma ještě dvě malé děti. Doma mi pomáhal každý, kdo měl ruce a nohy. :-)

Ještě během těhotenství jsem požádala náš městský úřad o pomocnici, která by mi po porodu pomáhala s péčí o děti. Předpokládala jsem, že mi nabídnou kvalifikovanou zdravotní sestru (což jsem také v žádosti uvedla). Místo toho jsem zažila pořádné zklamání. Nabídli mi sice dvě slečny, jedna však měla vystudované gymnázium a druhá střední ekonomickou školu. Obě jsem je tedy odmítla, protože jsem neměla náladu starat se ještě o další „dítě".

I přes všechny těžkosti, které jsem zažila, jsem dnes moc ráda, že děti máme a že jsme se tehdy nerozhodli pro redukci. Manžel si vždy přál dvojčátka a já pro začátek jedno, a to děvčátko, tak nám to tam nahoře prostě nadělili naráz.

Iveta Kopecká, vítězka kategorie: Příběhy ze života za měsíc duben

 

Do soutěže Příběh roku VSTUPTE ZDE a soutěžte s námi o zajímavé ceny!

Reklama