Já sama jsem se rodila s manželkou už naše první dítě, nedovedu si představit, že by to mělo být jinak. Teď Vás jistě zaujme ten ženský rod a manželka. Ano, jsem transsexuální človíček. Neodsuzujte mě, já si to takhle nevybrala. Chci jen říct, že jsem v roce musela hodně bojovat za to, abychom mohly rodit naše dítě spolu. Psal se rok 1985. Manželka tehdy nevěděla nic o mé vnitřní podstatě, o mé transsexualitě, byla jsem budoucí "tatínek". Byla velice šťastná, že chci být s ní a alespoň jí pomáhat svou přítomností. Ale porod není jen fyzická záležitost, je to samozřejmě i věc duchovna. Nebudu zde vypisovat, že ženy s touto podporou rodí snáze a rychleji... Nesnažte se proto dělat ze sebe drsné chlapáky a chovejte se tak, jak to cítíte uvnitř. Jistě jste si vzali své ženy z lásky a tak podle mého normální partner chce a nakonec musí v této době držením za ruku, masáží zad atd... pomáhat své ženě a nenechat ji v této době samotnou, odsouzenou ke kontaktu s mnohdy chladným a rutinním postojem zdravotnického personálu. Nehleďte na "silácké" řeči kolegů, kamarádů. Já osobně těch poprvé osm dlouhých hodin považuji za nejsilnější chvíle svého života. Žena i v tuto dobu vnímá do svého podvědomí a Vaše podpora se jistě projeví utužením Vašeho vztahu. Ale tohle snad většina mužů ví a nestydí se nakonec projevit své city i slzami. Jen mě úžasně popudil úvodní článek. A ještě na závěr: v únoru budeme rodit naše čtvrté miminko-holčičku, jak jinak než spolu a nesmírně se na ni těšíme.

Podle dopisu čtenářky připravila
Reklama