Reklama
Kdo to nezažil, těžko uvěří…

Moje matka umírala na rakovinu prsu, a tak moje první těhotenství skončilo z nervového vypětí potratem.

 

Potom jsem se znovu snažila otěhotnět a pořád se nedařilo.

Až nakonec – vynechala menstruace, ztmavly bradavky, prsa mě bolela a dokonce i vylučovala mléko, začala ranní nevolnost, břicho se zvětšovalo, dva růžové proužky na těhotenském testu – hurá!

Začala jsem pokukovat po výbavičce a vybírat jména.

 

Kolem 4. měsíce jsem radostně dokráčela za svojí gynekoložkou … to zklamání neumím popsat. Nemohla jsem uvěřit, že těhotná prostě nejsem.

Paní  MUDr. Poláková mi tehdy řekla:

„Na začátku stojí buď nesmírná touha, nebo strach z otěhotnění. Psychika na podobný  stav zareaguje po svém a vsugeruje tělu, je jste opravdu těhotná. Silné emoční stavy doprovází totiž zvýšená produkce hormonů adrenalinu a kortizolu.  Tělo na to slyší a vydá signál patřičným orgánům  a ty začnou ve velkém vyrábět hormony odpovídající začátku těhotenství.  A tak poblázněné hormony oklamou dokonce těhotenský test, který graviditu potvrdí. Dokonce někdy i děložní hrdlo ukazuje známky těhotenství.  A  lékař vypíše těhotenskou legitimaci.  Dokonce jsou známé případy, kdy žena projde celým procesem až k porodním bolestem – a dítě nikde. „

 

Když potom ke stejné paní doktorce začala chodit do poradny moje dcera, tak jsme se k tomu tématu znovu dostaly: „ …v dnešní době už nejpozději v polovině těhotenství vidíme na ultrazvuku, zda dítě nosíte, nebo ne.“

 

Říkala jsem jí, jaký to byl tehdy pro mě šok. Uklidňovala mě, že ženy, kterých se syndrom falešného těhotenství týká, nemají na svém stavu žádnou vinu.
Je to psychosomatická porucha, prostě škrábance na duši se projeví i na těle – smrt v rodině, neharmonické vztahy s partnerem, či v rodině, příčin může být víc. 


 Ještě horší je deziluze z toho, že vytoužené dítě nikde. Ale to paradoxně pomůže tělu se navrátit k normálu.
Pouze malá část z takto postižených žen potřebuje následnou psychiatrickou léčbu.