Když mi bylo osm let, naši stavěli barák na místě, kde bývala chajda. S babičkou nás samotné moc nenechávali, protože byla trošku svéráz a moc se o nás nestarala. Jednou ale museli něco zařizovat, a tak jsme zůstali na chajdě s babičkou sami. Z chaty zbyl jen zděný spodek, kde jsme měli postele a provizorní kuchyň, dřevěný hořejšek se rozebral a prkna se naházela na hromadu. Strejda doktor chodil často okolo hromady a pořád vykřikoval, pozor na ty hřebíky, pozor!

Bylo léto a děsné vedro. Na zahradě jsme měli dvě smaltované vaničky, kam jsme napumpovali vodu a čekali, až se ohřeje. Pak nastal boj ve hře „prdeláček“. Úkolem bylo klouzavými pohyby po zadku dopředu a dozadu vycákat co nejrychleji celý obsah vany ven. Utkání skončilo a vaničky bylo třeba uklidit, a to do místa, kde byla složená prkna z chajdy. Držela jsem na jedné straně vanu a šla pozadu mezi prkny, kde se tyčily rezavé hřebíky. Trošku jsem při couvání zavrávorala. Jednou nohou jsem si šlápla na dva hřebíky, které mi vjely do chodidla úplně samy. Chtěla  jsem z nich uskočit, jenže jsem neměla tak dlouhé nohy, abych skočila dost daleko. A tak jsem uskočila druhou nohou na další dva, které mi téměř projely chodidlem naskrz! Stála jsem chvilku na místě, než mi to došlo. Kupodivu si nepamatuji skoro žádnou bolest a to to nebyly žádné malinké hřebíčky!

Hned vedle u pumpy byl smaltovaný lavor s vodou, kam jsem nohy strčila a čekala, co se bude dít. Brácha běžel pro pomoc. Voda se zbarvila do ruda a to už se ke mně hnala teta od vedle. Babička byla někde fuč. Brácha doběhl pro strejdu, který už od vrátek křičel: „Já to říkal! Já to říkal, že to takhle dopadne!“

Nožičky mi ošetřil, zafačoval a upaloval se mnou na pohotovost. Ještě dlouho jsem chodila s nohama obvázanýma tak, že jsem se nevešla do žádných bot, jen do jedněch růžových na pásek přes nárt, které jsem ze srdce nenáviděla a dokázala bych je do detailu popsat ještě dnes!

Linda

Tedy, to musel být zážitek, brrrr

Soutěž: Živočišné uhlí

Reklama