Říká se, že vzpomínky jsou jako zlaté nitky, táhnoucí se celým naším životem. Protože je před Vánoci, podělím se s vámi o jednu vzpomínku, tu předvánoční.

Bylo mi dvanáct a s kamarádkou jsme měly vánoční prázdniny. Bylo den před Štědrým dnem, čas k těšení, k sáňkování, k zimním radovánkám. Moje kamarádka dostala za úkol donést krabici cukroví k babičce, co bydlela ve starém domě asi půl hodiny cesty od toho našeho.

Naložily jsme krabici na sáňky a jely. Kupodivu jsme cukroví dovezly celé, byly jsme přivítány čajem a vánočkou. A jak to bývalo dřív, hned také zaúkolovány drobnou pomocí. Kamarádka byla vyslána vynést odpadky a já poslána se starým hrncem do sklepa pro brambory.

Dostala jsem klíč od sklepa a šla. Sklep ve starém domě byl velký a rozlehlý. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, v každém rohu jsem viděla kostlivce nebo duchy. Pořád jsem čekala, kdy se nějaké to strašidlo objeví. Neobjevilo se. V jednom rohu byla docela obyčejná hromada uhlí, v tom druhém jsem objevila bednu s bramborami. Začala jsem nabírat brambory, a když byl hrnec plný a já se z dřepu narovnala, pořádně jsem se lekla. V chodbě přede mnou zablikalo světýlko.
"Áááááá," zařvala jsem a úlekem otevřela pusu dokořán.
"Co tu šílíš?!" ozval se hlas naproti mně a patřil mé kamarádce. Bylo to prosté, ona věděla o druhých dveřích do sklepa, a protože na druhé straně nesvítila žárovka, vzala si svíčku.

Zhluboka jsem si oddechla a zjistila, že nějak nemůžu zavřít pusu. Zůstala dokořán a nešla zavřít. Vyhrkly mi slzičky. S hrncem brambor a s pusou dokořán jsme dorazily nahoru.
"Babi, poraď, takhle přece domů jít nemůže," prosila moje kamarádka babičku. Ta pokývala hlavou, půjčila mi velikánský šátek a zabalila mě tak, že mi koukaly jen oči. Pro slzy jsem neviděla na cestu a zakopávala o práh, o rohožku, o schody. 
Cestu k doktorovi jsem překlopýtala ani nevím už jak. Hlavou mi běžel film, jak budu bídně trávit Vánoce někde v nemocnici, sama, bez stromečku, bez dárečků. Ještě v čekárně jsem brečela a brečela.

Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala do ordinace. Pan doktor vypadal jako měsíček, brejličky v usměvavé tváři, na hlavě nablejskanou pleš. Sestřička mě vybalila z šátku a já zůstala stát ubrečená s pusou dokořán. Pan doktor se rozesmál:
"Máme tu opravdu těžký případ," pravil. Pak ustoupil o krok, rozmáchl se a vlepil mi jednu důkladnou. Leknutím jsem zařvala ÁÁÁUUU ! Uvědomila jsem si, že najednou můžu pusu zavřít. Uf, ta úleva. S obrovskou radostí jsem tenkrát vyhopsala z ordinace. Ještě jsem na rozloučenou dostala od pana doktora cucavý bonbon.

S kamarádkou jsme se domluvily, že o tomhle nikomu neřekneme. Já doma mlčela jako hrob, jen na dotaz, kde jsme tak dlouho obě byly, odpověděla, že u Daniny babičky s cukrovím přece. 

Hezký předvánoční den přeje  Sirikit


Hlavně že facka pomohla, i když doktor nevypadal jako Adonis :-) Ale pro příště, pozor na pusu!


Vzpomínáte na kostlivce nebo plešaté doktory?

Dnešní téma:
VZPOMÍNKY
Vzpomínáte vůbec?
Jak a s kým?
U fotografií, sama nebo s kamarádkou?
Na co jste raději zapomněla?
A co vzpomínky na budoucnost?

Zavzpomínejte si s námi:
redakce@zena-in.cz

PROBÍHÁ PŘEDVÁNOČNÍ TURNAJ V PIŠKVORKÁCH




 

Reklama