Sociální síť FACEBOOK se stala pro mnohé za poslední roky nepostradatelným nástrojem. Nejen že díky ní můžeme nonstop sledovat, co je nového u lidí, které máme v tzv. přátelích, ale v mnohých zaměstnáních je dokonce povinné tam být, ať už si o tom myslí kdokoliv cokoliv…  

Slovo „přátelé“, tak jak jej máme zafixované, pomalu mění – aspoň co se facebooku týká - svůj význam. Opravdových přátel má člověk většinou pár. Jsou to lidé, které dlouho znáte, víte, že se na ně můžete spolehnout a hlavně že vztah funguje na základě oboustranné dobrovolnosti. Tu dobrovolnost zmiňuji záměrně, neboť právě ta nám z facebookových přátelství často mizí, ba dokonce je nahrazována přesným opakem.

facebook

Odmítnout něčí „přátelství“, ke kterému vás prostřednictvím facebooku někdo vyzve, může být totiž často velmi ošemetné, zvlášť když jde například o velkého šéfa v práci, který doslova může rozhodovat o vašem bytí a nebytí, tedy aspoň v rámci společnosti, které velí a která vás živí.

Zuzana (27 let)

Když jsem nastoupila po mateřské do velké firmy, měla jsem facebook jen proto, abych si udržovala kontakty se svými kamarády ze střední školy, kteří se rozprchli po celé republice a částečně i po světě. Poučena o správném zabezpečení jsem měla profil uzavřený a přístupný opravdu jen pro těch pár přátel, kteří byli skutečnými přáteli. Znala jsem je roky a naše facebooková komunikace nahradila tu reálnou u kafíčka, kterou jsme nemohli vzhledem ke vzdálenostem a životnímu stylu uskutečňovat tak často.

Jenže v práci jsem najednou dostala za úkol dát si do přátel všechny kolegy z oddělní a také šéfa a jeho „přátele“ a najednou jsem byla mezi úplně cizími lidmi. Samozřejmě bych mohla každý příspěvek nastavovat jen pro určité lidi nebo skupiny, ale rozhodla jsem se, že mi to za to nestojí, že vlastně nemám ani tolik času a energie, abych to nějak řešila.  

  • Beru to tedy tak, že nyní mám facebook kvůli práci a stavím i tak příspěvky, protože vím, že mě šéf a kdokoliv jiný může sledovat. Buduji si proto image „dobré pracovnice“, která žije 24 hodin pro svou firmu a zatím to jde.  

Nicméně podobné nesnáze mohou vzniknout i v soukromém životě, i když ne s takovým dopadem jako je ztráta zaměstnání, které chce každý soudný člověk předejít a udělá pro to maximum, mnohdy i za cenu určitých ústupků.

Co ale dělat, když nás o přátelství na facebooku požádá tchyně, kterou zrovna moc nemusíme, nebo známá, s kterou sice vycházíme, ale úplně k tělu si ji pouštět nechceme, či dokonce bývalá láska, která má nyní svůj život, své přátele a svou součastnou ženu v přátelích? Opravdu se chceme nechat vtáhnout do této společnosti?

Jitka (32 let)

Facebook mám už nějaký ten rok a nikdy jsem nemusela řešit, koho si přidám do přátel, protože vše plynulo tak nějak hladce. Byla jsem ve spojení jen s lidmi, které jsem znala dobře ze školy a z bývalé práce. Na mateřské mi navíc sloužil jako takové pojítko se světem za „našim polem“, protože jsem se u nás na venkově cítila najednou trochu osamělá.

S chutí jsem LAJKOVALA vtipné statusy svých bývalých kolegů a komentovala jejich součastné aktivity. Byli jsme dobrá parta a tak byla naše komunikace mnohdy peprná a pro nezúčastněného člověka možná i těžko stravitelná. O to víc mě zamrazilo, když mě o přátelství požádala tchyně, která se v rámci nějakého kurzu naučila pracovat s internetem a najednou byla strašně moderní a chtěla se zapojovat do mého virtuálního světa.

Pro klid v rodině jsem přátelství přijala, ale připadala si od té doby jako kdybych stále na bedničce s dynamitem. Samozřejmě to dopadlo, jak jsem předpokládala. Hltala každé slovíčko, které jsem napsala na zeď nebo do komentáře, a dedukovala si z toho následně vlastní závěry, které pak rozebírala se svým synem, mým manželem. Že vytržené z kontextu působily někdy opravdu bizarně, asi nemusím říkat.

  • Z problému mě nakonec vysvobodil úplně cizí člověk, s kterým se tchyně seznámila a jenž smysluplně naplnil její život tak, že přestala brouzdat po internetu, dohlížet na ctnost své snachy a hrát si na inspektora Columba.  

Jsme znovu na dětském pískovišti

Do titulku jsem dala slovo pískoviště – ve smyslu dětského hřiště. Pokaždé, když mi někdo líčí nějaké povedené historky ohledně přátelství na facebooku, tak mi to připomíná právě tu dobu, kdy jsme jako děti řešili, s kým si ten den budeme na pískovišti hrát, koho přijmeme do party, s kým uzavřeme křehké „přátelství“.

Museli jsme se tehdy se svými minimálními zkušenostmi dobře rozhodnout, komu půjčit kyblíček či lopatičku, kdo nám ji vrátí, kdo si s námi bude hezky hrát, s kým stavět hrad z písku. Dost často se totiž stalo, že nějaký vypečený „přítel“ ten náš společný hrad rozboural, lopatičku nevrátil a ještě běžel žalovat mamince, že jsme mu nasypali písek do očí… a nechceme s ním kamarádit, přátelit.

Teď jsme dospělí, máme spousta zkušeností a většinou víme, co chceme. Přesto nás určité tlaky nutí dělat někdy věci, s kterými vnitřně nemusíme souhlasit, třeba přijmout „přátelství“, abychom si zachovali práci nebo dobré vztahy v rodině. Joo, život není peříčko …  

Přečtěte si také:

Reklama