Na své pouti životem mám štěstí, že potkávám hlavně dobré a zajímavé lidi.

Dneska bych vám ráda představila dvě mladé ženy. Jsou sice rozdílné, ale přesto mají hodně společného.

Vlaďka pracuje jako asistentka (zdravotní sestra) domácí péče. Asistenti mají na starost několik lidí na vozíku. Pomáhají jim, jak kdo potřebuje – obléci, umýt apod.

Nad kávičkou mi vyprávěla o své práci:

V: „Zdravý člověk si opravdu spoustu věcí neumí představit. Moje velké štěstí bylo, že jsem se prvně dostala k Ivetě – jinak bych možná utekla. Iveta je úžasná osobnost, je nezdolně optimistická, každého ve svém okolí dokáže svým optimismem nakazit, má velké charisma."

 

K: S těmi vozíky máš pravdu. Když jsem se octla v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, taky jsem nejdříve honem nevěděla, jak reagovat. Já do té doby viděla vozík jen ve filmu. Tam na něm seděla nějaká důstojná stará dáma… a tady spousta mladých lidí. A tak jsem si říkala, proč je nevidím na ulici?

 

V: „Na to je jednoznačná odpověď – bariéry. Po revoluci se sice podmínky trochu zlepšily. Už jen to, že vozíčkáře společnost vzala na vědomí. Už to nejsou ti exoti, ukrytí v ústavech. Nové stavby s nimi začínají počítat, dělají se nájezdy na chodníky i k některým domům a úřadům. Ale i nadále jsou nedostupná nádraží, autobusy, některé stanice metra.

Ale mnohem horší jsou bariéry v lidech. Pamatuješ, jak ministr Škromach trávil jeden den na vozíku? Tak to zorganizovala právě Iveta. Hned se mnoho nezměnilo, ale bylo dobré, že si nejen on, ale i ostatní lidé okolo uvědomili, kolik doslova pastí na vozíčkáře v naší společnosti číhá.

 

Teď je na čase představit Ivetu, možná ji budete znát z TV.

Iveta Pešková se narodila 1961 s vrozenou vadou, všechny 4 končetiny má krátké. Základní školu absolvovala při Jedličkově ústavu. Potom nastoupila na Střední ekonomickou školu se zdravými studenty. Po maturitě pracovala jako účetní, potom postoupila na funkci ekonomického náměstka.

Po revoluci založila občanské sdružení pro sociální rehabilitaci zdravotně postižených PROSAZ, které nabízí zájmovou, sportovní činnost (třeba potápění), poskytuje asistenční službu v domech zvláštního určení v Praze 5 a 9, veřejnou tísňovou linku, rehabilitace a v plánu je i domácí péče.

V roce 1997 získala za práci pro postižené lidi cenu Olgy Havlové.

 

Iveto, co byste nám poradila, jak se k vozíčkářům máme chovat, jak pomoci?

I: „Předně bych byla moc ráda, kdyby si lidé uvědomili, že my jsme normální lidé, jen místo nohou máme kolečka. Umíme si ze sebe udělat i legraci.

 

Potom bych si přála, aby si lidi uvědomili, že nemáme zbytečně vymezená širší parkovací místa. Okolo auta potřebujeme více místa, abychom tam mohli zajet na vozíčku. Že je pro nás někdy nemožné otevřít dveře do budovy.

Že pokud nakupuji, vidím a dosáhnu jen na spodní regály a podobně.

 

Uvědomte si, že dnes kvůli dopravním nehodám či náročným sportům se můžete objevit na vozíku raz dva. A jak vám bude, když kamarádi, se kterými jste předtím trávili tolik času, se jaksi vytrácejí?

A potom – zdánlivá maličkost, ale všimli jste si, že skoro každý mluví s vozíčkářem shora? Prostě nikoho nenapadne přidřepnout a povídat si s námi jako rovný s rovným.

Mým snem je, aby se všichni vozíčkáři zařadili zpátky do života, mezi své, a aby se setřely ty rozdíly mezi námi.

Podívejte se na naši činnost na www.prosaz.cz a přijďte mezi nás.

A tak jsme se rozloučily, bylo to krásné slunné odpoledne.

                    
Reklama