Cestování

Exotické Borneo ŽIVĚ

Jsem v Singapuru a mám 4 dny volna, které chci prožít někde poblíž, kde jsem ještě nebyla. Nemám čas vyřizovat víza, zavrhuju tedy Kambodžu, Indonésii i Thajsko. Zbývá snad jedině Malajsie. Napadá mne ostrov Borneo. Je to třetí největší ostrov na světě jehož severozápadní pobřeží patří dvěma malajským státům – Sarawaku a Sabahu.

Rozhoduju se pro Sarawak a vyřizuju letenky do hlavního města Kuching (malajsky „kočka“). Mám s sebou dobrého sponzora J, tak se ubytováváme v hotelu za městem a půjčujeme si auto. Jízda po levé straně mu zpočátku působí docela potíže, všechny páčky v autě jsou naopak, místo blinkru pořád zapíná stěrače, já studuju mapu a naviguju jej do rehabilitačního centra Semenggoh, kde chovají orangutany a zoborožce.

Procházíme džunglí a jdeme po šipkách označujících výskyt těchto ptáků. Jsem trochu zklamaná, naivně jsem si myslela, že mi budou volně poletovat nad hlavou, ale jsou ve voliérách jako v ZOO. Velcí černí ptáci s obrovským žlutým zobákem, který přechází do jakéhosi vyklenutého rohu, působí majestátně. Na první pohled se zdá, že s tou zátěží, co mají na hlavě snad ani nemohou létat. Tento velký zobák i roh však mají svůj význam. Samička zoborožce si pro nakladení vajíček a vyvedení mláďat hledá dutinu ve stromu, kde se usídlí a s pomocí samečka se doslova „zazdí“. Blátem, dřevem a kůrou uzavřou dutinu a nechají jen otvor, přes který sameček přináší potravu. Samička v tomto dobrovolném žaláři přivede na svět mláďata, která jsou takto chráněna před nepřáteli. Ona se pak s pomocí samce po čase vyklove ven a dutinu za sebou opět uzavře. Mláďatům nosí potravu a když jsou dost vzrostlá, vyklove jim samička se samcem otvor aby mohla vyletět. Necháváme zoborožce za sebou a jdeme dál.

Teď už snad konečně uvidím ty chlupaté lesní lidi (orang-utan je malajsky člověk z lesa). Přicházíme k betonové zdi, jsou u ní dřevěné schůdky a přístřešek z jehož vrcholu vidím obrovský prostor ve kterém nacházím tři orangutany. Obrovský samec lelkuje ve stínu a samice po očku pozoruje své mláďátko. To se nejdřív tváří unuděně, ale jakmile zaregistruje, že má nějaké diváky, začne předvádět artistické kousky – šplhá po laně, přeskakuje na strom, houpe se na větvích, seskakuje na zem, zakrývá si obličej obrovským listem a dělá na nás kuk. No nádhera. Jen škoda, že jsou za zdí…. Samec občas vyjde ze stínu, utrhne si trs šťavnaté trávy a jde ji sežvýkat zpět pod přístřešek. Je to opravdový obr – no v tomto případě má zeď asi své opodstatnění.

Trávím tady spoustu času, ale park se navečer uzavírá, takže musíme jít. Přijíždíme k hotelu a zjišťujeme, že se během odpoledne zaplnil lidmi, kteří tu přijeli strávit víkend. Ráno tu nebyla ani noha a teď pomalu není kam zaparkovat auto. Převlékám se do plavek a jdu na malou písečnou pláž. Voda je teploučká, jsem v ní až do setmění.

Druhý den máme v plánu národní park Bako. V tomto parku je možno vidět téměř všechny druhy vegetace nacházející se na Borneu, je zde zastoupeno sedm eco-systémů. Jedeme asi 30 kilometrů autem do přístavu a pak půl hodiny lodičkou, jiným způsobem se do parku dostat nedá. Přirážíme k molu a domlouváme se s „kapitánem“ lodi v kolik hodin pro nás má přijet. Platíme poplatek za vstup do parku a taky poplatek za kameru. Podle mapky si vybíráme trasu, kterou zvládneme projít, abychom do odpoledne byli zpátky.

Vycházíme, je příliv a my procházíme po lávkách mezi zatopenými mangrovníky. Vítá nás tu malá opička - makak. Hopsá před náma, nedělá problémy. Blížíme se k džungli a najednou pod lávkou vidíme proplouvat ještěra, je tak metr a půl dlouhý a pěkně zbarvený. Pozorujeme jej, dokud nezapluje mezi keře. Vydáváme se po pěšince do džungle, nad náma ve větvích skáče a divoce vřeští hejno opic. Jdeme dál tropickým deštným pralesem, stoupáme vzhůru a přicházíme na skalnatou planinu, sem tam nějaký keřík, navátý písek.

Bohužel tady nejsme kryti stromy a slunce žhne svým poledním žárem, zrychlujeme krok a snažíme se dostat rychle do stínu. Naštěstí po chvíli opět vcházíme do džungle, pěšina se opět mění na dřevěnou lávku a my procházíme nad bažinami. Vegetace houstne, poznáváme masožravé rostliny, mají tvar džbánku – podle toho jsou taky pojmenované. Měli bychom narazit na vodopády s jezírkem a těšíme se na osvěžení ve vodě. Tak jsme tady, ale co to?

Voda v jezírku má podezřelou cihlovou barvu, nemáme odvahu do ní vlézt. Bojíme se neviditelných parazitů, krokodýli by tu být neměli. Naše trasa vede až na pláž, tam skočíme do moře a bude nám fajn. Prodíráme se dál džunglí, fotím další masožravky a květiny které vidím. Občas uslyším podezřelý šelest a mám docela strach, že nás přepadne hejno opic a roznesou nám naše věci po stromech, nebo narazíme na rozběsněné prase bradavičnaté, či se na nás ze stromu spustí nějaký had škrtič.

Naštěstí slyším vřeštění opic jen z dálky, sem tam něco poblíž nás zašustí, ale nic se neděje. Už cítíme moře a zrychlujeme krok, mám chuť odhazovat věci co mám na sobě a vběhnout přímo do vody…. je odliv…… moře se třpytí desítky metrů od nás a před náma je jen písčito-bahnité pole. Z koupání nic nebude, musíme se spokojit jen s odpočinkem na pláži.

Je tady spousta zajímavých kamenů a skalisek vytvarovaných mořem. A ještě něco…..malí živočichové hopsající v písku – mudskipper. Je to taková malá srandovní rybka, odrážející se ploutvičkama a poskakující po bahně. Bavím se jejich naháněním, moc fotogenické nejsou, ale aspoň malý vizuální úlovek mít musím. Je čas vydat se na zpáteční cestu. Procházíme džunglí nazpět, pomalu vycházíme z hustého porostu, když se před náma ve větvích něco zahoupá.

Wow, to je ta největší vzácnost, jakou jsme mohli vidět – opice nosatá, žije jedině tady na Borneu. Je sama, sedí na větvi, přidržuje se dlouhýma rukama a rozhlíží se kolem sebe. Stojíme a pozorujeme ji. Má mohutné tělo, dlouhé ruce, dlouhý ocas a směšný velký nos. Pár minut je v klidu a pak se pomalými pohyby vzdálí.

Scházíme k táboru, dáváme si malé občerstvení a u pláže čekáme na naši loď. Kolem nás se prochází obrovský krab, mezi spadaným listím jej ani nebylo vidět, mířím na něj objektivem a čekám až vyleze z ulity. Mezitím nám ovšem tlupa makaků vzala sušenky na kterých jsme si ještě chtěli pochutnat, ostatních věcí v batohu si naštěstí nevšimli.

Naše lodička přijíždí, my se k ní odlivem brodíme a odplouváme. Jsem spokojená, viděla jsem zvířata a rostlinky, které hned tak někde neuvidím, i když by určitě stálo za to, strávit tady víc dnů, protože k vidění je tu toho moc. V parku jsou chatky, kde se dá přespat, ale máme už zaplacený hotel, s tím se nedá nic dělat.

Další den trávíme objížděním parků s udržovanými trávníky, jezírky a spoustou květin, a středisek, kde chovají zvířata. Kolem Kuchingu je takových zařízení mnoho. Procházíme se džunglí, v některých místech mi opravdu není dobře, hlavně když vidím mezi větvemi natažené pavučiny a na nich houpajícího se obrovského pavouka. Tyhle příšerky fakt nemusím a ještě když jsou velikosti mé dlaně, tak i v tom horku mne docela mrazí.

Jdeme se projít po městě, píšeme pohledy domů a známým. Dáváme si dobré jídlo, já výborné krevetky ve sladkokyselé omáčce a rýži vařenou v kokosovém mléce. Je neděle, všichni návštěvníci hotelu už se rozjeli do svých domovů, kolem bazénu je zase pusto, tak si jdu zaplavat. Poslední den jsme si vyčlenili na výstup hory Santubong, která se tyčí nad hotelem. Je vysoká 810 metrů, což není moc, ale vycházíme prakticky z nuly – přímo od moře.

Vyrážíme ještě za ranního chládku, prvních pár metrů je pohodových, celkem rovinka, ale jak houstne porost cesta se stává strmější. Pak už šplháme mezi kořeny stromů, ještě výš už jsou lana a kolmé žebříky. Cesta je skutečně namáhavá, několikrát musíme sestoupit dolů, abychom zas kus dál mohli prudce nahoru. V jednom místě na mne přišla krize, ani nevidím, kde končí sráz, do kterého musím slézt!

Dál nejdu, počkám tady na přítele, ať si zdolá vrchol sám, nevím proč já bych se musela škrábat na nějakou pitomou horu na Borneu! Mám oči plné slz ze vzteku, že mám závrať, když se podívám do srázu. Ale i místní domorodci jsou schopni vylézt až nahoru, proč bych to nedokázala já? Tak klid, několik doušků vody a pár čokoládových sušenek a jdeme dál.

Uf, funím jako lokomotiva, ale jsem tady, ano jsem na samém vrcholku. Je tu nádherný rozhled na moře, na vesničky pod náma, na řeku vlnící se džunglí. Jen ti komáři! Řekla bych, že už dlouho si nepochutnávali na čerstvé lidské krvi, natož na krvi středoevropana. Ale prý tady není malarická oblast, tak snad jejich sání přežiju ve zdraví.

Sestup dolů je samozřejmě ještě horší, než cesta nahoru. Křečovitě se držim lan a všeho možného, svaly už mi začínají vypovídat službu, taky kolena se ozývají. Ale zvládám to, na hotel dorazíme kolem druhé hodiny odpoledne a je to právě včas. Horu Santubong začíná pokrývat hustá mlha a spouští se déšť.

Odpoledne odpočíváme, pospáváme a musíme se balit, večer odlétáme. Je škoda, že jsme v Sarawaku nemohli strávit víc času. V celém sultanátu je spousta národních parků – Gunung Mulu s obrovskými jeskyněmi, Gunung Gading, kde je možno vidět rostliny s největším květem na světě – Rafflesie. Národní park Niah s archeologickými nálezy kostí nejstarších lidí Jihovýchodní Asie, nástěnnými malbami, jeskyněmi plnými netopýrů. Žijí tady taky domorodé kmeny – Dajákové – dříve to byli lovci lebek.

Možná si taky vzpomenete na Sandokana, který se pohyboval právě v těchto místech, bílého rádžu ze Sarawaku – což byla skutečná postava. Sarawak je největší sultanát Malajsie, má pobřeží dlouhé 800 km omývané teplým Jihočínským mořem, krásné pláže a ostrůvky….takže zase někdy příště, vzhůru do Asie.


Na této adrese najdete fotoalbum s dalšímí snímky:  Fotky Borneo

   
31.03.2003 - Zahraničí - autor: Irena Rauchmanová

Komentáře:

  1. avatar
    [1] Lucylle [*]


    Tak tam bych se taky rada podivala

    superkarma: 0 31.03.2003, 12:33:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme