Už jsem si tady párkrát postěžovala na svého exmanžela, který na své dcery neplatí výživné, na kterém jsme se před rozvodem dohodli. Svévolně si je snížil více než na polovinu, to znamená na tři tisíce na obě. Pominu-li fakt, že za tři tisíce nic nekoupím, štve mě to z principu.

Každý mi radil, ať se obrátím na policii, na sociálku nebo na soud, že neplacení výživného je trestný čin, že výživné má přednost před všemi finančními pohledávkami a kdesi cosi. Požádala jsem tedy o radu svou advokátku, a ta mi sdělila, že mám v podstatě smůlu.Otec a dcera ilustrační foto

Moje děti už jsou zletilé a o výživné musí žádat samy, to chápu, ale nechápu, proč nemají nárok na peníze, které jim otec dluží a nemohou je žádat zpětně. Takže podle zákona si mohl výživné snížit klidně na nulu a nic by se nestalo.

Podle mě je to pěkně postavené na hlavu. Přece výdaje na dítě, které studuje střední, natožpak vysokou školu, jsou podstatně vyšší než výdaje na školáka ze základky. Nehledě na to, že i zletilé „dítě“ může nebo chce dělat nějaký sport či mít zájmy, které rozvíjí jeho osobnost, ale také stojí peníze. A mnohdy ne malé.

Řeknete si, tak ať jde na brigádu. Fajn, ale co když je učení natolik náročné, že na brigádu prostě nezbývá čas? Tak o prázdninách. Ano, to schvaluji, ale máte pak to srdce mu těžce vydělané peníze vzít s tím, že je potřebujete? Možná jsem měkká, ale podle mého názoru peníze vydělané na brigádách patří dětem. Ať si za ně pořídí něco, na co už z rodinného rozpočtu nezbývá. Třeba na cestování.

A co bude dál?

Jedna z dcer už je po střední škole a dál studovat nechce. Dobře, půjde pracovat (pokud nějakou práci vůbec sežene) a bude přispívat na domácnost. Druhá nastupuje na vysokou školu a bude muset otce žádat o výživné soudně.

Je to celé trapné a ostudné, že se vůbec musí snížit k takovému kroku, ale nic jiného nezbývá.

lupa

Reklama