Právo volit – snad největší triumf demokracie – dostává v České republice podobu každoročního rituálu. Vloni jsme v referendu odsouhlasili vstup do evropského prestižního klubu, za necelé čtyři měsíce budeme jako plnoprávní členové Evropské unie vybírat konkrétní zástupce do Evropského parlamentu (EP). Prosadit se mezi více než sedmi sty dalšími europoslanci, to už bude vyžadovat opravdu celé muže. A ženy. Potvrdí obsazení čtyřiadvaceti míst, jež jsou v EP vyhrazena českým zástupcům, domácí “moudrost”, že ženy do politiky nepatří?

Kandidovat na europoslanecký post lze pouze prostřednictvím registrované politické strany či hnutí. Podobně jako ve sněmovních volbách jsou tedy rozhodující stranické kandidátky, na kterých mohou voliči upřednostnit maximálně dvě jména. Na rozdíl od národních voleb je celé území ČR jedním volebním obvodem, každá strana sestavuje jedinou kandidátní listinu. Také váha preferenčních hlasů je vyšší, než jsme zvyklí – získá-li kandidát více než 5 % z celkového počtu hlasů odevzdaných pro danou stranu, připadne mu mandát přednostně (ve sněmovních volbách činí tato hranice 7%).

Letmý pohled na již sestavené kandidátky prozrazuje, že pouze tato eventualita by mohla do EP vynést více českých političek. Bohužel, i při zapojení preferencí ve prospěch ženských kandidátek budeme nejen pod evropským průměrem a nedosáhneme ani úrovně nově přistupujících zemí.

Termín pro podání kandidátní listiny vyprší 6. dubna. Parlamentní strany už ale mají vesměs jasno. Nulovou volitelností žen se může pochlubit ČSSD – čtyři ženy z jedenatřiceti kandidátů se ocitly na nevolitelných pozicích, jednou z nich je i předsedkyně Rady vlády pro rovné příležitosti Anna Čurdová. V nabídce ODS i KSČM je shodně šance na postup pro jedinou ženu. Lidovci sice nasadili jako jedničku Zuzanu Roithovou, nicméně dalších sedm žen najdeme až od čtrnáctého místa. Ženského lídra, pravděpodobně na jediné volitelné pozici, má i nejmenší parlamentní strana – Unie svobody. (Kompletní kandidátky s komentářem na www.hlidacifena.cz)

Hlas ženám – ale kde je vzít?

„Podle propočtů současné volitelnosti zbývají neparlamentním stranám čtyři křesla, včetně těch pro Zelené, kde je zatím jediným kandidátem Jakub Patočka. V případě jejich nezvolení se rozdělí stranám úspěšným, takže u nich můžeme počítat s jedním až dvěma místy navíc, a posunout pravděpodobnou hranici. Ani tam ale ženy nenajdeme,“ vysvětluje Miluš Kotišová ze sdružení Hlídací fena, které se na svých webových stránkách intenzivně věnuje problematice žen v politice.

Spolu s pražskými Gender Studies nedávno zahájily kampaň, upozorňující na tristní stav rovného zastoupení v předvolebním boji. „Sladily jsme aktivity také s polskou organizací OŠKa, částečně i se Slovenskem. V první fázi nás čeká malý výzkum mezi všemi kandidujícími politiky, který se bude týkat hlavně jejich povědomí o gender politice a podobných tématech. Hlídací fena již nyní zveřejňuje rozhovory s jednotlivými kandidáty. Začátkem dubna proběhne u nás i v Polsku konference za účasti některých poslankyň současného EP, českých kandidátek a odborné veřejnosti,“ doplňuje Alena Králíková z Gender Studies. S mottem „Hlas ženám“, které chtějí participující organizace použít i před podzimními volbami do krajských voleb, tak přichází i další důvod k zamyšlení: Kdy jindy, když ne při rozhodování o evropských záležitostech, bychom konečně měli prolomit pomyslnou zeď mezi „mužskými“ věcmi veřejnými a tím ostatním?

Evropský parlament zastupuje přibližně 375 milionů evropských občanů v 15 zemích Unie, zároveň patří k prointegračním orgánům hájícím celoevropské zájmy a nadnárodní principy. Parlamentní shromáždění existuje od samého začátku evropského integračního procesu, ale jeho význam začal narůstat až po prvních přímých volbách, které se konaly v roce 1979. Přímá volba dala Evropskému parlamentu potřebnou politickou legitimitu a původně poradní shromáždění postupně získávalo stále větší vliv. Maastrichtská a Amsterdamská smlouva jej pak v devadesátých letech přeměnily na zákonodárný orgán, který na úrovni Společenství vykonává pravomoci podobné těm, kterými disponují národní parlamenty členských zemí (ačkoli se o zákonodárnou pravomoc musí dělit s Radou).

Volební období Parlamentu je pětileté. Volební systém do není jednotný, liší se podle tradic a ústavních pravidel jednotlivých členských zemí. Existuje však zřetelný příklon k systémům poměrného zastoupení – od roku 1999 se systém regionálních kandidátek používá i v Británii. V současné době se Parlament skládá z 625 “europoslanců” (Smlouva z Nice zvyšuje jejich počet na až 732), kteří se scházejí jeden týden v měsíci na plenárním zasedání ve Štrasburku. Zde má EP také svoje oficiální sídlo. Mezi plenárními zasedáními zasedají poslanci ve dvaceti stálých výborech, které se však schází v Bruselu. Kromě stálých výborů mohou být vytvořeny ještě podvýbory, dočasné výbory či vyšetřovací výbory. Do klubů se poslanci sdružují nikoli na bázi národní, ale podle politické příslušnosti. V současné době v EP působí sedm frakcí a skupina nezařazených. Aktuální přehled frakcí v EP: www.euroskop.cz

Článek převzat z www.econnect.cz se souhlasem autorky.

Reklama