Datum svého narození si člověk nevybere. Datum svého úmrtí také ne, leda že by z tohoto světa chtěl odejít dobrovolně.  Jisté ale je, že ta chvíle jednou přijde. Jenže jsme schopni se na ni připravit? V první řadě bychom asi měli žít tak jakoby každý náš den měl být poslední.

No ale vykládejte to šéfovi, který po vás zrovna urputně vyžaduje nějaké nesmyslné tabulky! Oproti věčnosti jsme tu jak na návštěvě nebo dejme tomu jak v drahém podnájmu, odkud můžeme kdykoliv dostat výpověď…. A tak neuškodí, když na naši konečnost občas pomyslíme.

Osobně si představuji, že než budu muset definitivně odejít, že stihnu postarat se o všechny své věci, pak oblečena a upravená půjdu spát a už se neprobudím. Odejdu smířena, klidná a bez bolesti, protože budu vědět, že můj čas se naplnil.  Najdou-li mě včas, nebudou se mnou mít tolik práce.

Jen by mi pak ještě mohli nechat brýle, bez nich jsem teda docela nemožná. Nejlepší by bylo, kdyby mě v mé poslední chvíli můj nejbližší držel za ruku… silný a vyrovnaný s tím, co přijde. Taky bych si představovala, že si  předem navrhnu nějaké neotřelé parte a dám pokyny, kdo jej obdrží. No a ještě bych ráda napsala krátké povídaní na rozloučenou, takové osobní poselství, to by mohl příjemný řečník přečíst všem pozůstalým nad mou rakví místo nic neříkajícího obecného projevu.

Rakev by mohla být přírodní, ne zbytečně zdobená, hlavně pěkně vypolstrovaná a ráda bych hodně květin. Nejlépe z tulipánů, kosatců nebo hortenzií, nepohrdnu ale ani lučním kvítím.  A  až nastane čas  kdy se rakev bude vzdalovat,  přála bych si,  aby to bylo za tónů písně Lásko má …. Trochu mě znepokojuje, že nikdo přesně neví co bude potom, kam se poděje veškerá energie. Ale pokud to jen trochu půjde, chci mé drahé ochraňovat a chci, aby tady s nimi zůstala moje láska a aby ji cítili.

Vůbec nechci myslet na to, že by mě uložili do hrobu, byť by to bylo na lesním hřbitově, který je mi poměrně sympatický, a že bych se nechutně rozpadala a červi by mi lezli ze všech a do všech tělesných otvorů. Hrstka popela by byla asi přijatelnější a také ekologičtější.

Když budu mít jistotu, že už vážně nežiju, budu raději pro to teplíčko. Jsem malého vzrůstu a nízké hmotnosti a tak popela nebude moc, možná by se vešel do krabičky od sirek. Ta ale není pro tento účel dost důstojná a tak bych raději nějakou pohlednou urničku, dnes už je solidní výběr různých velikostí, tvarů i materiálu. Ještě nevím, zda toužím po náhrobku s mým jménem, neudržované hroby kde ve váze se smrdutou vodou vadnou kytky ve mně vzbuzuje pocit sklíčenosti.

A co kdyby za mnou nikdo nechodil nebo by to bral jen jako povinnost na Den památky zesnulých? Možná by se mi dařilo lépe doma na nějakém vhodném místečku, kde bych nikomu nepřekážela. Jsem odjakživa takový domácí typ a tak bych ani nemusela být rozptýlena a roznesena větrem do všech koutů země. Ale co by se mi líbilo nejvíce – kdyby můj popel mohl být dál ještě zpracován a výsledkem by byl diamant.

Vznikne prý vždy originál, zrovna tak jako každý z nás je originálem. A prý je garantováno, že nedojde k záměně. Ten by si pak pozůstalí někam uložili jako tečku za mým životem. Jen nevím, zda po mně zbude takové jmění, aby to mohli zaplatit.

EvaH

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Ten diamant je, Evo, výtečný nápad… já se teď popídím po podrobnostech. To by mohlo mnohé zajímat. Jinak moc krásný příspěvek. Děkuji. Krásný den přeji. Míša

A vy? Chtěli byste do rodinné hrobky, nebo máte vyhlídnutou loučku? A co urna? Pište mi na redakce@zena-in.cz.

Dnes můžete za svůj příspěvek vyhrát knížku „Jak se modlí čarodějky“, kterou budu křtít 1. 10. 2010 v Luxoru.

Reklama