Život občas napíše scénář přímo na míru a my se jen můžeme ptát:

 

Proč já?

Kdybych měla začínat příběh paní Evy, zněl by obyčejně a všedně. Provdala se, otěhotněla a věřila ve zdravé miminko a bezproblémový život, naplněný dětským smíchem a roztomilým žvatláním. Lehké problémy s manželem přičítala stresu z budoucího otcovství.

 

V 16. týdnu těhotenství se Eva dozvídá, že miminko je chlapec a není zcela pořádku. „Řekli mi, že se narodí se středně těžkou srdeční vadou, ale dávali mu 85 procent, že bude žít normální život. Začala jsem docházet do Motola, kde hlídali jeho vývoj,“ začíná vyprávění Eva.

 

Dělali, co mohli

Později se tým lékařů z kardiologického oddělení spojil s kolegy ze Švýcarska s tím, že jakmile se malý narodí, nastoupí specialista v Bernu do vrtulníku, aby se zúčastnil operace malého srdíčka. „Myslím, že chtěli udělat všechno, co bylo v lidských silách a v moci současné medicíny,“ vypráví Eva.

 

Vrtulník ani nevzlétl

Malý Martínek se narodil ve 38. týdnu, měl 1900 g a jeho zdravotní stav i rozsah poškození byly tak devastující a beznadějné, že byl rakouský specialista týmem našich lékařů odvolán. Operace byla naprosto zbytečná. „Maličký měl úplně zpřeházené základní orgány včetně plícnice, aorty a obou srdečních síní,“ pokračuje maminka. „Jeho inkubátor byl ověšen křížky, medvídky, Madonkami a amulety od lékařů, sester, příbuzných... Je zlý pohled na doktora, který má prázdné ruce a nevěří už ani v zázrak,“ dodává Eva

 

„Martínek žil pět dnů. Měl pod tím plexisklem tvářičku jako andílek. Tak byl krásný.“

 

Maličká rakvička a zbytečná sůl do ran

Tchán paní Evy trval na pohřbu. Přesto, že motolská nemocnice nabízela pomoc a paní Eva se přikláněla spíše k malé urničce, kterou si chtěla ponechat, ustoupila ale rodině tehdejšího manžela.

V malé vesničce Dubeček se koná pohřeb. Do hrobu je spouštěna metrová bílá rakvička.

„Moji sestru a maminku z pohřbu odnesli.“

 

Skoro se zbláznila

Byla to doba, kdy si paní Eva prošla peklem. Psychicky se položila. „Vymalovala jsem byt celý na černo, na stěnu jsem napsala velikými písmeny různé věci – už ani nevím jaké,“ vzpomíná. „Stále více se prohlubovala moje krize s manželem, kdy jsem si musela přiznat, že jsem si vzala lháře, podvodníka a bezohledného surovce. Nestýkala jsem se se svou rodinou a nakonec jsem se upnula na práci. Vzala jsem čtyřiadvacítky. Po třech nedělích mi logicky vypovědělo celé tělo a já skončila na JIPce,“ pokračuje Eva.

 

S druhým manželem se vrátil život

V té době poznala Eva svého současného manžela Miloslava a svět začal pomalu dostávat veselejší barvy. „Hrozně mi pomohl. Dokonce se postaral komplet o Martínkův hrob, na který se rodina bývalého manžela úplně vykašlala. Ještě dodnes tam někdy sám zajede.“

Eva se rozvedla, provdala a znovu otěhotněla. „Začal mi nový život a já znovu uvěřila, že všechno bude dobré, že zlé je už pryč. Těšili jsme se na miminko,“ vzpomíná.

 

Přichází 20. týden těhotenství a zdrcující zpráva

Nenarozené miminko je chlapec a má těžce nemocné ledviny (hydronefróza IV. stupně). Nemůže čůrat a po narození bude muset absolvovat několik operací, aby vůbec mohl normálně žít. „Kdybych tehdy neměla manžela, asi bych tohle už nevydržela,“ přiznává Eva.

 

Rychlý porod ve 32. týdnu

Malý najednou přestal v děloze úplně čůrat a lékaři chirurgického oddělení motolské nemocnice museli přikročit k rychlému císařskému řezu. Milouškova porodní váha byla 1740 g.

Byl převezen na JIP, zaintubován a neustále hlídán.

„Chtěla jsem ho vidět, a tak mě pár hodin po porodu manžel zavezl na vozíku na JIPku, abych se s ním mohla přivítat. Zpět mě vezl v bezvědomí. Miloušek vypadal... připomněl mi Martínka,“ vzpomíná Eva.

 

Nevzdal to

Malý Miloušek přežil hodně smrtelných komplikací, množství těžkých infekcí, 10 dnů byl v umělém spánku na ARO, fibriloval, přestával dýchat, modral. Měl vývod moči přímo z ledvin (nefrostomie), který si po pěti měsících nedopatřením sám vytáhl. To způsobilo komplikace takového rozsahu, že bylo nutno znovu okamžitě operovat.
Močový měchýř mu byl přišit k dutině břišní, odkud měl nový vývod (epicistostomie). Vlastně čůral pupíčkem.

„Když ho jednou, zase v kritickém stavu, odvezli na ARO, chtěla jsem se na toaletě oběsit. Zachránil mě zase manžel, který právě přijel za námi. Pak jsem se definitivně rozhodla, že to spolu vydržíme,“ vypráví Eva a pokračuje.

„V Motole jsem skoro rok prakticky bydlela. Znám snad všechny sestry a lékaře. S některými jsme přátelé. Chtěla bych jim za jejich obětavost přístup nesmírně poděkovat. Vzpomínám, jak paní doktorka Stará hodiny  nepřetržitě seděla u Milouška a hlídala jeho tělesné funkce osobně, protože selhávaly přístroje,“ dodává.


„Tak špičkové pracoviště by nemělo být naším státem opomíjeno, nemělo by se stávat, že sestry a lékaři nosí na oddělení v létě vlastní větráky a v zimě přímotopy. K balkonům a oknům jsme v mrazech museli nacpat deky, aby se těžce nemocným dětem zajistilo únosné prostředí. Je to velice ostudné!“ říká Eva závěrem.

 

Užívá si každý okamžik

Miloušek dnes stále bere léky, ale po posledním zákroku již čůrá bez problémů a je z něho báječný malý rošťák, fixovaný na mámu. Vůči tělesné bolesti je skoro imunní.

Není divu, vždyť tohohle dnes pětiletého prcka už asi máloco rozhodí.

Doslova si ale užívá každý okamžik.  

„Osud? Možná,“ přemýšlí Eva. „Možná je to nějaký dluh, který bylo nutno splatit, a já věřím, že je splacen. Mám totiž k Milouškovi už dvouletou Evičku (na fotce), která je naprosto pořádku. Děkuji Bohu za smilování, doktorům za zázrak, svým blízkým a manželovi za to, že byli při mně, a Milouškovi, že nás v tom nenechal.“

 

  

Překlad Milouškovy písně z dětštiny do češtiny je k vyžádání v redakci. :-)

Reklama