Reklama

Sympatická Eva měla v České republice docela slušně našlápnutou kariéru. Působila jako manažerka marketingu a vzdělávacího systému Fitness Solutions International, s.r.o., instruktorka mnoha forem skupinových cvičení a školitelka programu Schwinn® Cycling. Vlastnila dokonce své Centrum Kupková. Dělala práci, která ji bavila a naplňovala. Jenže pak se zamilovala, sbalila kufry a odstěhovala se takřka ze dne na den z chaotického Česka do země přesných hodinek - Švýcarska.

Samozřejmě to tak snadné nebylo a my si dnes v rámci volného cyklu „České ženy v zahraničí“ budeme povídat o tom, co takový přesun za hranice českých všedních dní znamená...

Eva Kupková, osobní archiv

Evo, když jsme se spolu před časem bavily, říkala jste, že máte ráda zimu, protože méně pracujete a máte více času na své přátele a rodinu. Vím, že na rozdíl třeba od Kanady je Švýcarsko doslova za rohem, přesto - jak se vypořádáte s tím, že tam kromě svého partnera pravděpodobně skoro nikoho moc neznáte?
Správně to, Marcelo, tušíte - vypořádávám se s tím těžce. Byla jsem zvyklá se od rána do večera pohybovat mezi lidmi. A můj život se obrátil zcela naruby již během prvního týdne. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se cítila první den ráno, kdy Christian odešel do práce a já vstávala v novém „domově“ sama.

Teprve pak mi došlo v plné síle, co vše jsem kvůli němu opustila a co to v praxi bude znamenat. První měsíc byl pro mě velmi těžký. Měla jsem spoustu času na přemýšlení nad svým životem, co chci dál dělat a co jsem vlastně vše dělala. V čem se dá pokračovat a navázat či působit nějak externě, co musím prostě uzavřít a jít dál. V podstatě tato odpověď může být velmi dlouhá, jelikož jsem i přemýšlela nad tím napsat o tomto svém životním období knihu.

No vida. Tak prozatím aspoň stručně zde...
Ve Švýcarsku jsem znala spoustu lidí z našeho oboru Schwinn Cycling. V této oblasti je to nejúspěšnější země na světě, a tak je pro mě štěstí, že mě to zavedlo přímo sem, do „srdce Schwinnu“. Od roku 2010 jsem sem pravidelně jezdila na veliké akce a znám dost širokou komunitu lidí i výborných instruktorů a školitelů. Bohužel všichni bydlí dost daleko od nás, takže v denním režimu je jen tak nevidím, ale aspoň se potkáváme dál na akcích a občas domluvíme nějakou návštěvu.

Jste tedy mimo centrum dění? Tak trochu na samotě, tedy obrazně...
V našem městečku, kde žijeme, jsem neznala vůbec nikoho, ani v okolí. Zpočátku jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem ani nechtěla žádné kontakty hledat a vytvářet. Christian se vracel z práce brzy domů a trávili jsme hodně času spolu sami dva. Po nějaké době jsem získala kontakt se třemi Češkami, které bydlí dost blízko, takže mi to dodalo chutě do komunikace a projevily se moje seznamovací instinkty.

Já si právě myslím, že s komunikací zrovna vy nemůžete mít problém....
Začala jsem opatrně komunikovat ve fitness centru, kam jezdíme cvičit. Hlavní problém byl pro mě němčina. Lidé sice anglicky většinou mluví, ale mně vadí, že jim nerozumím, a angličtinou se jim nijak nepřiblížím. Navíc se tu mluví švýcarskou němčinou, které jsem ze začátku nerozuměla vůbec. Doma jsme mluvili pouze anglicky, a tak jsem neměla moc možností, jak se němčinu učit. Paradoxně i když jsem měla hodně času, tak jsem se do toho nemohla donutit.

To chápu, navíc kontakty se svou rodnou zemí jste i na dálku udržovala, což asi nebylo snadné...
Dále jsem se věnovala svojí práci v Čechách a snažila jsem se udržet funkční svoje centrum na cvičení v Nymburce a kurzy Schwinn Cycling v Čechách. A to se mi zatím daří. Časem ale určitě budu chtít začít dělat něco i tady, takže teď už systematicky pracuji na té němčině.

Vím, že mezi vaše oblíbené knihy patří Čtyři dohody, a předpokládám, že knížka putovala s vámi, nebo jak vlastně probíhalo stěhování? Jste tak trochu jednou nohou stále tady, nebo byl přesun kompletní?
Čtyři dohody mám dobře nastudované, takže zůstaly v Nymburce. Ale bylo to období, kdy jsem měla čas přečíst dost knížek a zase tak rozšířit obzory. Myslím, že ve finále to pro mě je požehnání, jelikož bych se se svojí bláznivou pracovní aktivitou možná časem dostala i do blázince, takže mi to stěhování pomohlo dost zpomalit a přehodnotit v životě některé priority.

Stěhování probíhalo celkem snadno, jsem jednou nohou stále v Čechách. Mám tam dále svůj byt, centrum, část šatníku i spoustu dalších věcí. Hlavně tam mám ale velkou část svého srdce, což tak asi i zůstane. Zatím jsem si přivezla zejména oblečení a věci potřebné k práci, funguju tak, že jsem tři týdny ve Švýcarsku a týden v Čechách.

Tak nějak mimoděk se mi vybavil text písně vašeho oblíbence Karla Gotta „ráno jedu dál, mě čeká další sál“. Jak dlouho jste se musela rozhodovat o tak zásadní věci, jako je změnit své bydliště, zemi, v které budete trávit většinu času?
Rozhodnutí bylo velmi rychlé. Jinak jsem si to neuměla představit. Když jsem zjistila, jakou má Christian práci a jaké možnosti jsou v Čechách, jiná varianta ani nepřipadala v úvahu. On sice navrhoval i to, že by přišel do Čech, ale to jsem si opravdu v praxi neuměla vůbec představit. Dost k tomu přispělo i to, že ve své práci jsem momentálně byla přetížená, a tak nějak jsem cítila, že je čas na změnu. Přišlo to vše najednou a nemusela jsem nad tím moc přemýšlet.
Mimochodem Karel Gott putoval taky se mnou, aspoň na CD (smích).

Co se vám za tu dobu, co jste ve Švýcarsku, na místních obyvatelích líbí, a co naopak třeba tak trochu vadí...
Jsem zde sedm měsíců. Pozoruju to ale už od roku 2010. Švýcaři jsou taky trošku odlišní podle toho, ze které části pocházejí. Jsou tu čtyři oficiální jazyky, ale dá se říct tři skupiny lidí - německy mluvící (těch je většina), francouzsky mluvící a italsky mluvící. Všichni jsou fajn, ale nejvíc mi sedí mentalita těch německy mluvících. Jsou přímí, řeknou vám svůj názor na rovinu. Hodně plánují, jsou zodpovědní, spolehliví a celkově se dá říct spokojení. Mají rádi svoji zemi, jsou na ní opravdu hrdí. Myslím, že bychom se od nich té hrdosti na vlastní zem a historii měli učit. Je to celkově o jiném politickém systému, ale je to také o přístupu lidí.

Nějaký příklad?
V Čechách se mi často zdá, že jen nečinně přihlížíme a nadáváme na poměry, ale přitom spoustu věcí kolem sebe každý člověk může svým chováním ovlivnit a změnit. Zde se lidi tak nějak lépe zdraví, usmívají a jsou pozitivnější. Většinou mluví o své práci s respektem a láskou, jsou pyšní na to, co dělají.

Někdy mi to přijde až trošku srandovní, jelikož se mi zdá, že i prodavačka v Coop nebo úředník na poště má své povolání jako misi a jejich úkolem je každého zákazníka dobře obsloužit, usmát se na něj a popřát mu hezký den.

Úsměvné, ale určitě pozitivní nejen pro ně, ale i pro ty zákazníky... A vadí vám tam vůbec něco?
Na nic podstatného jsem nepřišla. K cizincům jsou vstřícní a milí, ale drží si trochu odstup, když jste někdo, kdo se přistěhoval, a člověk dlouho může pociťovat, že ho neberou mezi sebe „doopravdy“. Mě to třeba ve fitku, kam chodíme cvičit, trvalo čtyři měsíce, než jsem se cítila tak nějak „doma“.

Eva Kupková, osobní archiv

Mimochodem, vybavilo se mi, že jste někdy před rokem zařadila mezi své oblíbené pochutiny v jednom dotazníku švýcarskou čokoládu... To už mělo nějaký skrytý význam, nebo to byla náhoda?
Určitě to náhoda nebyla. Už jsem do svého přítele dlouho zamilovaná. I když švýcarskou čokoládu už nejoblíbenější nemám, možná mi v té době nahrazovala to, že jsem nemohla mít jeho.

Přivezla jste si s sebou nějaké typicky české recepty? Nebo už vaříte švýcarské?
Já a vaření, to je kapitola. V Čechách jsem chodila často a hodně do restaurací, takže doma jsem toho moc neuvařila. Pokud ano, byla to opravdu jednoduchá jídla, určitě ne typicky česká. Takže s sebou jsem si přivezla velkou kuchařku, kterou mi darovaly kamarádky s věnováním „Všechny začátky jsou těžké“

Bylo to opravdu příhodné věnování. Začla jsem vařit jednak z toho důvodu, že mám čas se tomu konečně věnovat, je to zdravější a taky mi dělá radost učit se něčemu novému. Do restaurace tu lidi tolik nechodí, je to dost drahé i pro Švýcary. To je možná důvod, proč mnohem víc lidí než v Čechách tu cvičí a tráví čas ve fitness a různým sportováním uvnitř i venku. Je to pro ně forma sociálního kontaktu místo našeho vysedávání u piva.

Ale nějaký recept z vás snad přesto dostanu, ne? (smích)
Recept jeden dám, byl z jiné kuchařky, kterou jsem kdysi v Čechách dostala, a už jsem toto jídlo dělala i dříve. Jmenuje se Kuře se skořicí, kečupem a česnekem + brambory (zní to hrozně, ale je to opravdu dobré). Jak na to? Tukem vymažeme pekáč a naskládáme na dno oloupané syrové brambory nakrájené na tenká kolečka. Na to nakrájíme na kolečka jednu cibuli, přes ní uděláme druhou vrstvu brambor. Navrch dáme kuřecí prsa trochu posypaná skořicí (ne skořicí s cukrem, jen mletou skořicí!), na maso dáme tak lžíci ostrého nebo normálního kečupu, ne sladkého. Dále nakrájíme tak 4 stroužky česneku na tenké plátky a posypeme s tím maso. Pak asi 50–100 g másla nakrájíme na plátky a dáme navrch na brambory. Celé to dáme do trouby a pečeme při 180 stupních - čas si nepamatuju, vždy vyzkouším jednu bramboru, zda je už hotová. Ale bývá to tak 30–45 min.

To zní opravdu dobře. Děkuji. Tak ať čtenářkám Žena-in.cz chutná a vám ať se daří.

Kontakt: www.kupkova.com

Přečtěte si také: