Byla jsem unavená a pěkně otrávená z práce. Počasí bylo nevlídné,bylo chladno,  mrholilo a všude leželo mokré listí. Co taky čekat koncem listopadu.   Městský autobus se loudal o d zastávky k zastávce a já jsem se už těšila domů. Najednou ke mně dolehla zvláštní hudba. Když se dveře autobusu otevřely, slyšela jsem tóny, které mě přímo okouzlily a já jsem byla nějakou vnitřní silou donucena vystoupit a jít za nimi.

Na plácku hráli na podivné nástroje peruánští hudebníci, oděni a pomalováni jako indiáni. Jejich vzezření mě úplně fascinovalo a překrásný jemný zvuk píšťalek a různých chřestítek a bubínků byl balzámem na moji duši. Stála jsem tam jak přikovaná, najednou mi vůbec nebyla zima, vnímala jsem jen tu hudbu, indiány a jejich indiánský tanec. Všechny starosti odpluly, aspoň na tu chvíli. Pohled na hodiny na věži mě vrátil do reality, koupila jsem si od jednoho z nich zcela komerční CD a jela domů, neotrávená a zcela svěží. Když nemám  zrovna dvakrát dobrou náladu, stačí si pustit tuto hudbu a hned je mi líp. A jakmile je někde uslyším naživo, klidně tam vystojím dolík….

EvaH

Text nebyl redakcí upraven.

Čemu přisuzujete magickou moc vy?

redakce@zena-in.cz

 

Reklama