Bulvár

Eva Benecová: Orientální tanec mi dal víc než zábavu

V dnešní době máme na výběr nepřeberné možnosti, jak trávit volný čas. Jednou z nich je tanec. Už jste zkusily chodit někam tančit? Třeba takový orientální tanec je dnes velmi populární.

Když se rozhodnete tančit orientální (říká se mu i břišní) tanec, začátky jsou docela náročné. Sama jsem si to vyzkoušela. A právě na kurzu jsem se seznámila s instruktorkou Evou Benecovou, sympatickou mladou maminkou, kterou jsem pro vás trochu vyzpovídala. Mluvily jsme ale nejen o tanci...

Jak a kdy Tě napadlo začít tančit zrovna břišní tance? Kdo Tě inspiroval?
To si přesně nepamatuji. Odmalička jsem tanec milovala, ale nikdy jsem neměla tu odvahu se mu více věnovat. Jsem člověk trochu rozpolcený v zálibách, a tak jedna nikdy není dostačující. K břišním tancům - byť je to název hovorový - jsem se dostala zcela náhodou a cesta k němu byla poněkud „okružní“. Dlouho jsem uvažovala, jakým tancem se ve svém věku a při své postavě mohu zabývat. Láska k baletu, kterou si odmalička nesu ve svém srdci, to už být nemohla. Další láskou je středověk, dodnes jsem častou návštěvnicí (i účastnicí) mnoha historických akcí. Tam poprvé jsem viděla Orientální tanec, tak jako ho mnohé z nás vídáme právě na těchto akcích. Byla jsem jeho obdivovatelkou, velkou fanynkou. Až jednou jsem se na jednom diskusním fóru seznámila s dívkou, která měla totožné zájmy a záliby a také tančila. Dodala mi odvahu a já poprvé vstoupila do víru Orientálního tance. A teprve pak mne totálně pohltil. Díky tancům jsem i maminkou a dal mi mnohem víc než zábavu.

evi

Tančíš už dvanáct let, to je docela dlouho. Kde ses učila?
Začínala jsem v taneční škole Aisha v kurzu tady u nás, kde nyní kurzy vedu já. Ovšem později jsem měla pocit, že chci poznat víc, a tak jsem navštěvovala různé semináře. Zjistila jsem, že se dá tančit mnoha způsoby. Naučila jsem se slyšet rytmy k Orientálnímu tanci všude, v každé hudbě, a dodnes ráda tančím na hudbu z rádia a na cokoli se mi líbí. Tančit orient můžete klidně i na dechovku, stačí jen najít rytmus a použít prvky.

Jsem člověk, který velice rád tančí, ale nikdy není sám se sebou spokojen. Neumím si říct: „Tak tohle se ti holka fakt povedlo, tohle ti jde!“, takže se nikam moc „necpu“. Veřejně jsem vystupovala poprvé v roce 2009 a bylo to naprosto příšerné. Dodnes si nejsem schopná vystoupení pustit. Tančím hlavně na akcích, které tolik miluji, které jsou spojené se středověkem, první byl jarmark, pak dětské dny, Královský průvod a další.

A zažila jsi, že by si Tě na taneční vystoupení objednala firma, nebo jednotlivec?
Ano, zažila. Cítila jsem se trochu jinak než na historických slavnostech. Při první akci jsem byla tak nervózní, že jsem ten den nemohla jíst a ztrácela jsem se v čase. Měla jsem strašnou trému, a teprve když jsem zjistila, že nejde celkové osvětlení a salonek osvětlovaly pouze vánoční žárovky, oddechla jsem si natolik, že jsem si tanec nejen užila, ale i zalaškovala s diváky.

Co je potřeba pořídit, aby se člověk mohl začít učit břišní tance? Je to drahý koníček?
Potřebujete hlavně chtít. Odhodit stud a vstoupit do dveří, za kterými zní bubínky a smích tanečnic. Nepotřebujete nic. Legíny, tričko, láhev s vodou a touhu to všechno poznat a zkusit. Opravdu. Záleží jen na vás, zda si po první hodině koupíte penízkový šátek, nádhernou sukni a top. Ničemu se meze nekladou. Nejsem z těch, co se vysmívají kurzistkám, že se už cítí na to vzít si nádhernou sukni a dělat ze sebe princeznu z Tisíce a jedné noci. I s tím jsem se setkala a naprosto to odsuzuji. Ty dámy jsou princezny z Tisíce a jedné noci a zaslouží si čelenky, šifonové sukně a úžasné zdobené topy. Takže to, že si něco pořídí, ve mně evokuje pocit, že prohlubují lásku k tomuto tanci. A to, že se cítí krásné a ladné, má za výsledek spokojenost sama se sebou, uvolněnou náladu, radost z tance a ze života.

Nemyslím si, že jde o nákladný koníček. Tedy pominu-li pololetní kurzovné a základní oblečení, které si můžeme pořídit opravdu za pár korun. Záleží ale také na tom, jak moc a na jaké úrovni se chceme tanci věnovat. Můžeme začít cestovat, učit se v zahraničí nebo na seminářích zahraničních slavných tanečnic. Pokud míříme vysoko, pak ano, jde o velmi nákladný koníček.

Jak často tančíš nebo trénuješ? A učíš někde tančit?
Ještě tak do loňského roku jsem tančila denně doma a tance učila tři i čtyři hodiny týdně. Bohužel starosti a povinnosti musely trénink i výuku trochu vytěsnit z mého standardního dne, takže pokud se k tomu dostanu, jen tak si zatančím. Snažím se připravovat se na hodiny, které vedu v Dobřichovicích v klubu Lumek. Vyučuji hodinu týdně, ale upřímně říkám, že se mi to ne vždy daří, a pokud ano, ne v takovém rozsahu, jak bych si přála. Faktem ale je, že jsem na sebe dost přísná a budu věčně nespokojená...

FOTOGALERIE (10 snímků):

/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_10.JPG
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_6.JPG
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_7.JPG
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_1.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_9.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_2.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_4.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_8.jpg
/users/1/galerie/files/img/lucka/BrisniTance/middle_Eva_3.jpg

Co je při břišních tancích nejdůležitější? Na pohled vypadá ten tanec docela složitě, hlavně co se týká koordinace celého těla. Je to náročné?
První důležitá věc je jít do kurzu. Nezkoušet doma nic podle úchvatných videí z internetu, protože to je cesta k bolesti a úrazům. Celý tanec se odehrává v základním postoji, který je důležitý právě pro to, abychom si neublížily. Myslím si, že z prvních hodin odcházela vždy děvčata rozpolcená: „Na co jsem se to dala?! Tohle nikdy nedokážu!“ Faktem je, že zkoordinovat pohyby a vrtět v odlišném rytmu dolní a horní polovinou těla, chce cvik. Vypadá to nepřekonatelně a slova „tohle nedám“ slýchám často. Na to odpovídám: „Dáš, dala jsem to já, dá to každý!“ Pak přijde fáze, kdy to dají a ani si toho nevšimnou, tanec se jim dostane do krve a hlava přestane urputně přemýšlet nad tím, co dělají. A myslím si, že tak to má být.

Vím, že kromě tanců máš ještě další koníčky, šermuješ, šiješ, háčkuješ, šperkuješ... prostě jsi šikovná na ruční práce. Co ten šerm, prozraď nám, jak ses k němu dostala?
Ano, jak jsem již říkala, jsem člověk natolik rozpolcený, že odbíhám od jednoho k druhému. To, z čeho moje maminka šílí, já svádím na znamení Vodnáře, který to má ve svém popisu... Tanec brzy přestával stačit, kurzů přibývalo a já potřebovala relax. Ano, relaxovat z relaxu. Tancem jsem do té doby relaxovala a čistila si hlavu. V roce 2008 jsem se stala členkou Skupiny historických aktivit Nevers, pro které jsem vedla kurzy. A začala s nimi i vystupovat. Bude to znít zvláštně, ale já se do těch kluků platonicky zamilovala. Byli úžasní, šikovní, vtipní a byli to oni spolu s manželem, kdo se na mé vystoupení dívali, tleskali a pak mne objali nebo ocenili to, že jsem vystupovala v průtrži mračen bosa na asfaltovém hřišti, protože ti lidé přišli i v takovém nečase na náš avizovaný program. Naučili mě se na spoustu věcí dívat s nadhledem a trochu jinak. Jsou všichni hrozně skvělí a patří jim veliký dík za to, že mne mezi sebe vzali.

Ptáš se na šerm, musím se smát. Miluji šerm, fascinoval mě, a to opět dlouhá léta. Ale až ve skupině jsem pochopila, jak se liší kord od obouručního meče, a také jsem pochopila, jak velkou museli mít ti chlapi sílu, když tím obouručákem mávali nad hlavou nebo s ním prostě jen bojovali. Šermu se ale plně nevěnuji, byť bych moc chtěla. Ale prostě to časově a trochu i fyzicky nezvládám. I tak jsem ale byla schopná naučit se roli selky ve vystoupení v loňské sezoně, které mě nesmírně bavilo. Díky skupině jsem poznala i Regiment zemské hotovosti, který se zabývá rekonstrukcemi bitev z období třicetileté války. Jela jsem to zkusit na víkend jako markytánka a zůstala u toho. Letos jsem si zkusila i roli bubeníka.

A co to šití a háčkování?
Šití a háčkování je v mém životě hodně čerstvé, asi tak dva roky. Šicí pokusy se strojem zvládám dle nálady stroje, někdy ho chválím, jindy mu vyhrožuji, nadávám anebo ho mlátím. A háčkuji vlastně z donucení, abych dokázala přijmout situaci, která před dvěma roky nastala. Dcerka po dlouhodobých horečkách při zápalu plic náhle ohluchla. Nedokázala jsem se s tím smířit, nevěděla jsem, čím se zaměstnat, co dělat. V noci jsme dcerku nosila, protože se dávila kašlem, a přes den sledovala, jak leží a je apatická. A pak jsem náhodně viděla školu háčkování. V duchu jsem si řekla „to je ono!“ Počítala jsem, rozšiřovala, párala a za dva dny měla dcerka čepici. A za pár týdnů se jí vrátil sluch. Háčkování mne pohltilo a háčkuji denně. Šperky patří k druhé nejdelší kapitole mé práce. Šperky nejraději ketluji, ale ani šitému šperku se nevyhýbám. Bohužel šperkuji nyní velmi málo kvůli očím.

Tvoje výrobky jsou moc hezké. Kde je můžeme vidět?
Občas je prezentuji na svých blozích (www.murkaeva.blog.cz a www.zadomacimstestim.blogspot.cz). Pokud je to možné, účastním se trhů u nás nebo v blízkém okolí. Některé mé šperky můžete vidět i na moderátorkách pořadů České televize, jako je Sama doma, Pošta pro tebe nebo třeba Retro. Je to pro mne velká čest, že šperky z mých rukou je zdobí nejen před kamerou, ale i v civilním životě.

A co děláš, když tohle vše neděláš? Zbývá čas na rodinu?
Samosebou, že rodina vždy stojí na prvním místě. Zní to až neuvěřitelně, ale vše, o čem jsme mluvily, jsou skutečně jen koníčky. Jinak jsem máma na plný úvazek, obíhám kroužky, vystoupení dětí, kontroluji úkoly, vařím, peču, uklízím, trávím noci u nemocných dítek a podobně. Večer padnu k háčku nebo jdu za svými „břišněnkami“. V sezoně občas v pátek odjedu na víkend na bitvu. Také moc ráda čtu, ale to delší dobu nebylo možné, nyní děti trochu odrůstají a já znovu před spaním v posteli otvírám knížku.

Mám ohromné životní štěstí v podobě manžela a dětí. Manžel mne ve všem moc podporuje a jsem mu za to neskonale vděčná. Mám velmi hodné děti, a i když si občas přijdu jako silně neurotická matka, ve finále vidím, že jsou zlaté. A právě ony jsou prvními, kdo vidí mou práci. Na dětech zkouším hračky, zatím se mi žádná nevrátila a mé šité hračky vytlačily koupené plyšáky z postýlek. To je pro mne odměna nejvyšší. Smím-li tedy touto formou poděkovat právě manželovi a dětem, říkám DĚKUJI.

O orientálním tanci si můžete přečíst i tady:

   
25.01.2013 - Rozhovory - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. avatar
    [4] kobližka [*]

    Tak nevím,jak je to možné,ale po první rozkliknuté fotce ve fotogalerii už tam jsou jenom samé ruční práce Sml80Sml80Sml80

    superkarma: 0 26.01.2013, 23:44:08
  2. [3] Trefa [*]

    Trefa:na takovy tanec se necitim.i kdyz velmi rada tancim,a to dobre.

    superkarma: 0 26.01.2013, 19:52:57
  3. [2] Ivushka12 [*]

    lidicka — #1 Škoda nevyzkoušet. Tančím sedn let a je to super relax. Sml22

    superkarma: 0 25.01.2013, 08:14:36
  4. [1] lidicka [*]

    Dlouho jsem se chystala, že orientálné tance vyzkouším, nikdy mi nevyšel čas. Sml23

    1. na komentář reaguje Ivushka12 — #2
    superkarma: 0 25.01.2013, 05:57:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme