Herečka s uhrančivým pohledem, Ester Janečková, se proslavila hlavně moderováním televizního pořadu Pošta pro tebe, ve kterém pomáhá lidem setkat se se svými bližními, které třeba již léta neviděli. Ironií osudu je, že Ester vyrůstala v neúplné rodině a její otec se k ní nikdy nepřihlásil...

Narodila jste se ve znamení Střelce, jste střelená?
Já doufám, že snad jsem střelená, i když na diváky možná někdy působím hodně seriózně. Líbí se mi znamení Střelce a někdy strašně ráda dělám střelené věci: Myslím si, že je to dobře. Jen doufám, že tím neohrožuji okolí.

Co nejstřelenějšího jste provedla?
To mě teď tak nahonem nenapadá. Já mám hrozně ráda humor, v tom si hodně rozumím s Lejlou Abbasovou, takže se občas  humor objeví v některých tématech pořadu Sama doma, kde se třeba tak úplně nehodí.

Ester Janečková

 

Narodila se jako nemanželské dítě 15. prosince 1972 bývalé mluvčí Charty 77, literární historičce Marii Rút Křížkové a známému divadelníkovi Otovi Ornestovi, bratrovi básníka Jiřího Ortena.

 

Ester vystudovala střední zdravotnickou školu, později úspěšně složila zkoušky na DAMU, kde studovala nejprve dramaturgii, ale ve třetím ročníku přestoupila na obor herectví.

 

V září 2005 se stala hlavní tváří pořadu Pošta pro tebe a je jí dodnes. Kromě Pošty pro tebe moderuje také pořad Sama doma.

 

Jako herečka občas účinkuje ve strašnickém Divadle Miriam. A nyní se čerstvě chystá na natáčení celovečerního filmu režiséra Tomáše Vorla.

Aspoň jednu historku k dobru...
To všechno už proběhlo... Nejstřelenější byla možná sázka, kdy jsem se vsadila o nějakou úplnou hloupost. Musela jsem po čtyřech přejít Karlův most a celou cestu říkat: „Já jsem traktor značky Zetor.“ (Smích). Ale to už je opravdu hodně dávno, to jsem ještě nebyla mediálně známá.

Škoda...
O to by to bylo pikantnější.

Napadá mě, pojďme se vsadit...
...ne, ne, já všechny sázky zásadně prohrávám.

Tak dobře, nebudu vás trápit sázkou. Chtěl bych se vás zeptat na vašeho otce. O vašem komplikovaném vztahu, i o komplikovaném vztahu vašich rodičů, už byly popsány stohy novinového papíru. Vyrůstala jste s matkou a otec se k vám nikdy nepřihlásil. Co otci nejvíc vyčítáte a za co ho máte nejvíc ráda?
Nejdřív bych řekla, za co ho mám nejvíc ráda. Jsem mu vděčná za to, že mě vůbec zplodil. Člověk by měl být vděčný, i když se mu třeba něco na rodiči nelíbí, už jen proto, že je jeho rodičem. Doufám, že i já mám některé jeho povahové rysy a geny. Byl to neuvěřitelně talentovaný člověk, který měl obrovský cit pro výjimečné divadelní hry, které překládal. Díky němu se sem dostala opravdu spousta krásných her. Ovládal jazyk, měl krásnou češtinu i angličtinu. Byl vynikající režisér, který uměl pracovat s herci. Přijde mi zkrátka, že maximálně obohatil naše divadlo.
A co mu vyčítám? Asi to, že neměl odvahu a sílu se ke mně nějak přiblížit, ani v době, kdy už jsem byla dospělá. Mrzí mě to, mohlo to být i pro něj pozitivní – třeba by se s něčím srovnal a vyrovnal. Ale nechci to hodnotit, asi k tomu měl své důvody, do kterých jsem já jako dítě (byť už třeba dospělé) zas až tolik neviděla.

S ohledem na vaše dětství a s přihlédnutím k tomu, jak ideálního manžela dnes máte, dokázala byste odpustit nevěru?
To je taková abstraktní otázka, když člověk není v té konkrétní situaci. Myslím, že je asi lepší takovou věc vůbec nevědět. Měl by si to v sobě vnitřně vyřešit ten člověk, kterého se to týká. Nemám pocit, že je dobře, když člověk, který chce ulevit svému svědomí, se svěří partnerovi, protože najednou přenese zodpovědnost na toho druhého.
Kdybych se něco takového dozvěděla, a já si tedy myslím, že mi Zdeněk opravdu nevěrný není, tak bych to asi dokázala odpustit. Vztah je mnohem podstatnější a závažnější, než aby se zrušil kvůli jedné hlouposti. Problém je, když se partner zamiluje do někoho jiného a už s vámi nechce být – to je asi hodně těžké. Ale myslím si, že trvalé svazky jsou natolik cenné, že by se měl člověk maximálně snažit neničit je a nezbourat, byť kvůli takovéhle věci.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že váš starší syn Krištof je hodně podobný svému strýci Jiřímu Ortenovi. V čem se to projevuje – píše básně?
Projevuje se to tím, že moje máma zajásala, už když se narodil, že má Krištof stejný pahrbek na uchu, jako měl Jiří Orten.

Něco jako Cimrmanův pahrbek geniality, akorát ne na temeni, ale na uchu...
Ano (smích).

Takže je to takový Ortenův pahrbek básnického střeva...
Já ho mám také a může ho mít spousta lidí. Krištof odmalinka miluje knížky, pořád vyžadoval, abychom mu četli. Sám začal číst ve čtyřech letech. Měl třeba období, kdy v první třídě četl tři knížky týdně. Teď má období detektivek. Psal i básničky, ale víc než básničky začal psát různé povídky. Vždycky něco začal psát jako román, ale zatím ho nikdy nedopsal.
Nedávno mi udělal radost, protože na gymplu měl napsat slohovku na téma prach. Muselo to být do třiceti řádek. Napsal tak úžasnou vtipnou detektivku, že jsem úplně zůstala koukat.

Takže z něj jednou bude spisovatel?
Nevím. Psaní ho baví, ale on tak úplně ještě neví, čím by chtěl jednou být, čemu se jednou bude věnovat. Myslím si, že určitě bude někde jednou pracovat se slovem v jakékoli formě.

Co vy a divadlo? Studovala jste herectví, ale moc tomu zrovna nedáváte...
Nejdřív jsem studovala dramaturgii na DAMU, pak jsem přestoupila na herectví, ale záhy jsem otěhotněla. Otěhotněla jsem měsíc před premiérou představení Kabaret v divadle Na Zábradlí, tak jsem zůstala s kluky doma. Nebyla jsem v tom prostředí docela dlouho. Chvíli jsem hrála v divadle Miriam, ale dnes už hraju minimálně. Zas až tolik mi to neschází, tolik si v herectví ani nevěřím, protože jsem toho za život hrála hrozně málo. Mám pocit, že jsem se snad našla v moderování.
I když před sebou mám nějaké hraní. V březnu bych měla začít točit film Tomáše Vorla, kde budu hrát velmi zajímavou roli. Moc se na to těším.

Co to bude za film?
Jmenuje se to Ulovit miliardáře.

Kdo v něm bude lovit miliardáře?
No já přece. Knížku napsal Martin Nezval a podílel se s Tomášem Vorlem i na scénáři.  Miliardáře bude hrát Tomáš Matonoha. Já hraju tiskovou mluvčí Policie, tedy veřejně známá postava, která působí na všechny hrozně seriózně. S popularitou má trochu problém, protože se třeba jednou opije ve vinárně a média to hned rozmáznou.
V příběhu je politická kauza nasměrovaná proti miliardáři. Ona vystupuje proti němu, ale pak se s ním blíž pozná a zamiluje se. Váhá, jestli tomu, co prožívá, má obětovat kariéru, nebo ne.

Těšíte se, že budete točit s Tomášem Matonohou milostné scény?
Děsím se toho. Ve scénáři jich je několik. Už jsem se Tomáše Vorla ptala, když je to na horách, jestli budeme pod velkou dekou. Mám s tím problém a dost se toho obávám.

Dostal jsem od manželky za úkol zeptat se, jak to děláte, že stále vypadáte tak úžasně?
Jé, děkuji vaší ženě za kompliment. Já tedy nevím, že bych vypadala stále úžasně. Moc pro to nedělám. Mám předsevzetí pravidelně cvičit, ale na půl roku jsem z toho vypadla, protože jsem byla na operaci s kýlou. Už bych mohla dávno zase začít, ale popravdě jsem se do toho znovu dostala teprve nedávno.
Jinak si myslím, že jak se člověk má a jestli je v pohodě, to se odrazí v lidské tváři. Když je člověk šťastný, tak myslím, že vysílá i pozitivní energii na druhé lidi.

Co cvičíte?
Střídala jsem spinning s trampolínou a pilates.

Spinning... Nebyla to nuda?
Nebyla. Člověka to hodně vyhecuje a na mě to vážně funguje. Asi to ale ne každému sedne, ale mně ano. Když jsem jezdila doma na rotopedu, tak jsem za chvíli odpadla. Na spinningu mi ta hodina bezvadně uběhla.
Pravda ale je, že můj muž je velký cyklista. Jednou jsem ho tam vytáhla a nesnesl to. Radši si jezdí sám venku v dešti na kole.

Ještě mi přibližte pilates, už jsem to mockrát slyšel,ale vlastně vůbec netuším, o co jde...
Je to založené na protahování a posilování těla. Je to ale jiné posilování, nepoužívají se přitom činky nebo něco takového. Posilují se tím ty nejhlubší svaly až úplně u kostí. Mě třeba přestaly bolet záda – vážně je to dobré.

Ještě jsme pořádně nemluvili o Poště pro tebe, pamatujete si příběhy, které se v ní odehrají?
Pošta pro tebe se točí už víc než tři roky. První rok jsem si pamatovala opravdu skoro všechny příběhy, teď už to ale nezvládnu, to by mi praskla hlava – je jich strašně moc. Ale jsou takové, které se zapomenout nedají. Často na ty lidi myslím a jsem velmi ráda, když se dozvím, jak to funguje dál. Není nic krásnějšího, než když se mi vrací pozitivní zprávy, že Pošta pro tebe někomu pomohla a lidé, kteří se díky ní setkali, jsou nadále v kontaktu.

Kdybyste měla říct jeden příběh, ze kterého jste se nejvíce poučila?
Bylo jich víc. Třeba příběh známého producenta Petra Kratochvíla, který opravdu toužil po setkání se svým bratrem. Zkoušel různé možnosti, jak ho najít, ale nepodařilo se mu to. Nám se to také příliš nedařilo, tak jsme nakonec udělali výzvu v televizi, Petrův bratr se nám přihlásil a najednou tam byli dva dospělí inteligentní padesátníci. Každý sám o sobě byl hodně fajn, když se potkali, tak bylo na první pohled jasné, že tihle dva lidé pro sebe budou velice důležití. Přišlo mi najednou líto celých těch padesáti let, kdy si mohli být nablízku.
Točili jsme s nimi potom Návraty, takže jsme měli možnost vidět, jak je to s nimi po roce. Nedávno jsem potkala manželku Petra Kratochvíla, Pavlínu Babůrkovou, a dozvěděla jsem se od ní, že si bráchové denně volají, tráví spolu dovolené. Petr svého bratra zaměstnal, bratr zase Petra sblížil s jejich otcem.

Jakým způsobem ty lidi hledáte, je to těžké?
Je to těžké. Tuhle práci dělají dvě redaktorky z našeho teamu. Pošta pro tebe se ale naštěstí stala takovým fenoménem, že nám spousta lidí pomáhá.

Pomáhají vám... Jako že někde zastaví auto s nápisem Pošta pro tebe a hned k němu jdou lidé, aby vás nasměrovali?
Ne, ne, všechno vyřizují po telefonu. Ale pomáhají jim třeba pošťačky, které vědí všechno. Pomáhají sousedé, lidé v práci...

Kromě těch vážných příběhů jsou v Poště pro tebe i příběhy, které mě samotnému přijdou prázdné. Někdo si třeba pozve člověka, se kterým se vidí každý den, aby mu veřejně poděkoval za to, jaký je. Nepřijdou vám takové příběhy povrchní, jen za účelem zviditelnění se?
To je strašně složitá otázka. Já sama jsem byla spíše proti takovým příběhům, ale po zkušenostech musím říct, že se to nedá takhle jednoduše zavrhnout. Někdy je třeba odpočinout si od emočně vypjatých příběhů – potřebuji to já i diváci, odreagovat se něčím jednodušším, ne tak moc trýznivým. Navíc takové příběhy nemusí být vždycky jednoduché. Teď jsem měla jeden příběh, u kterého jsem se rozbrečela ve studiu. Byl to příběh lidí, kteří se vidí každý den. Úžasná čtrnáctiletá holka si pozvala své adoptivní rodiče, aby jim poděkovala, že si v dětském domově vybrali mezi všemi těmi hezkými holčičkami právě ji. Bulela jsem jako želva. Přesto, že jim to mohla říct normálně doma. Bylo to velké poučení pro mě, pro lidi ve studiu, pro diváky... Často se mluví o negativních dopadech adopcí, o tom, že se děti v pubertě zvrtnou. Tahle holka se nezvrtne a bude mít úplně jiný život, než by měla, kdyby si ji nevybrali.
Takže, může to být banální, ale paušalizovat se to nedá.

Když jste dělala kamerové zkoušky do Pošty pro tebe, už jste věděla, o co půjde?
Než jsem šla dělat kamerové zkoušky, tak jsem dostala DVD se slovenskou verzí tohoto pořadu. Pustila jsem si to a vyděsila se. Přišlo mi to strašně červené a sladké. Nicméně jsem se potom zaposlouchala do toho příběhu, sledovala Katarínu Brychtovou, která to moderuje na Slovensku, a zjistila jsem, že mě to vlastně dost zajímá.
Je to možná zaobalené trochu kýčovitou slupkou, ale je to vlastně přesně to, co mě baví. Rozmlouvat s lidmi o jejich problémech, citech, vztazích.

Určitě se vám stává, že vás lidé zastaví na ulici a chtějí vám vyprávět svůj příběh, jak to snášíte, když k vám přiskočí úplně cizí člověk a začne: „Jé, Esterko, představte si...“
Většinou to není o tom, že by ti lidé začali rovnou vyprávět příběh, spíš přijdou a řeknou: „No, včera, jak jste měli ve studiu toho a toho... to já bych vám mohl vyprávět...“ a pak začnou.
Jak na to reaguji? Jak kdy, záleží, jakou mám zrovna náladu. Problém je také v tom, že já mnohdy vůbec nevím, co se ten který den vysílalo, protože pořad se předtáčí měsíc dopředu a v televizi se na sebe nekoukám. Často bývám zaražená, když na mě někdo takhle skočí a já třeba zrovna jdu s někým jiným a povídáme si...
Na druhou stranu to s sebou natáčení tohoto pořadu asi nese. Zpětně jsem ráda, že mi ti lidé důvěřují a mají tendenci se mi svěřovat. Je to obrovská zodpovědnost, ale zároveň to člověka zahřeje.

Máte nějaké lekce z psychologie? Snažíte se doplnit si v tomhle směru vzdělání, abyste byla dobrá „vrba“?
Když jsem se rozhodovala, čím chci být, tak jsem zvažovala i studium psychologie. Teď jsem znova přemýšlela o tom, že bych kvůli poště pro tebe začala studovat psychologii a psychoterapii, ale bojím se, že by to pro pořad nebylo dobře. Najednou bych měla strach moderovat to, protože bych zjistila, jak moc je moje snaha povrchní. Bojím se, že bych zjistila, že těm lidem nemohu pomoct.
Mám štěstí, že mám sestru i švagrovou psychiatričku, takže když přijdou nějaké příběhy, ze kterých mám dopředu strach, bojím se, abychom těm lidem víc neublížili než pomohli, tak to s nimi konzultuji. Když si nevím rady po natáčení, tak to zase mohu s nimi vyřešit.
Je to tak správně, já ty problémy nemám řešit, ale mám ty lidi vyslechnout. To vlastně není ani práce psychologa. Řešení je vždycky na těch lidech samotných.

Vy máte za sebou střední zdrávku. Umíte pomoct člověku, který se zhroutí na ulici?
To bych tvrdila nerada. Je to strašně těžké. Naštěstí jsem mockrát nebyla v situaci, že bych někoho resuscitovala, nebo mu poskytovala první pomoc. Poprvé se mi to stalo v patnácti, když jsem byla v prváku, resuscitovala jsem holku po autonehodě a bylo to hrozné. Najednou jsem měla pocit, že jsem úplně bezradná, i když bych to vlastně měla ze školy znát.
Nicméně nemám problém, když teď moje máma potřebuje píchnout injekci, když se kluci pořežou... Teď naposledy si Cyril rozsekl ruku a měl tam nakonec devět stehů. Nezhroutím se, neomdlím, umím to nějak základně ošetřit.

Já jsem spíš myslel na situaci, která se teď nedávno stala mně. Viděl jsem dva feťáky, kteří leželi na ulici – vůbec jsem v tu chvíli netušil, že jsou to feťáci – úplně žlutí a v svíjeli se v takových nepřítomných záškubech. Volali jsme s ostatními kolemjdoucími záchranku, ale oni se, než záchranka přijela, zvedli a odešli. Bála by ses na ulici na podobného člověka sáhnout, dneska, v době žloutenky...?
To je  těžká věc. Většina těch lidí, kteří takhle někde zbídačeně leží a vypadají strašně, tak to mají z alkoholu nebo z drog. Společnost má problémy takovým lidem pomoci. Také je mám, mám strach. Na druhou stranu vím, že to může být diabetik, který se dostal do hypoglykemického komatu, může to být epileptik, který má záchvat...
Když jsem točila dokument o diabeticích, tak oni mají největší strach právě z toho, že jim na ulici nikdo nepomůže, protože se to prostě občas stává, že se složí na zem. Navíc jim je cítit z úst aceton, což bývá alkoholikům také.
Je to hrozné, musíme se snažit strach překonávat. Když už máme obavu na ty lidi sáhnout, tak alespoň zavolat tu sanitku. Alespoň dostat je ze silnice, pokud  na ní leží. Alespoň je dát do stabilizované polohy, aby se neudusili vlastními zvratky. Kdykoli se kdokoli z nás může dostat do situace, kdy na tom bude podobně. To, že je někdo opilý, je možná špatné, ale na druhou stranu se to může stát každému – může to být kluk, který se poprvé opil a nezvládnul to, je mu třeba patnáct, šestnáct...

Takže jste už pomáhala třeba alkoholikovi?
Párkrát se mi to stalo, že jsem dávala do stabilizované polohy alkoholika s rozbitou hlavou a volala mu záchranku. Myslím, že bychom neměli být k lidem lhostejní prostě jen proto, že jsou to alkoholici, to přece neznamená, že má vykrvácet na ulici.

Pojďme to trochu odlehčit. Položím vám na závěr několik takových banálních otázek... Oblíbená barva?
Napadla mě modrá, ale nevím proč, moc ji nenosím. Žlutou mám ráda.

Žlutou nosíte?
Nosím, také mám ráda na oblečení černou a hlavně kombinace. Mám ráda, když na sobě člověk střídá barvy.

Co vás napadne jako první věc, když se řekne novinář?
Je spousta možností, ale asi zvědavec (smích).

V kolika letech jste si nechala nastřelit uši?
Ve dvanácti.

Proč?
Toužila jsem mít v uších krásné náušnice.

Jak vypadaly vaše první náušnice?
Dala mi na ně peníze babička. Byly takové obyčejné zlaté, ale byla to památka.

Máte je pořád?
Vykradli nás, když mi bylo šestnáct, a ukradli i tyhle náušnice. Hrozně mě to mrzelo.

Jaký čas strávíte ráno před zrcadlem?
Záleží na tom, jestli mě budou líčit ve studiu, nebo ne. Když ano, tak je to vážně jen chvíle, kdy si namaluji řasy. Jinak to ale také moc nezabere, tak čtvrt hodiny, dvacet minut.

Nosíte raději sukni, nebo kalhoty?
Podle nálady. Častěji nosím určitě kalhoty, protože jsou praktičtější, ale sukně a šaty mám také moc ráda. Někdy mám náladu být vypadat sportovně a uvolněně, někdy chci být za dámu (smích).

Koukáte se někdy na Poštu pro tebe?
Jen ve střižně. V televizi ne, doma ji nepouštíme. Dokonce ani nechci, aby se na ni dívaly děti.

Jak podle vás vypadá krásný chlap?
Úplně jinak než můj muž (smích).

Počkejte, až si to přečte...
On to ví. Ideál krásy je u žen někde jinde. Ženské  chlapy posuzují podle docela jiných věcí. U chlapa je největší sexappeal v jeho inteligenci a smyslu pro humor. Je úžasné, když si ten chlap dokáže udělat ze sebe srandu – to je obrovská deviza.
Kdybych ale měla říct svůj fyzický ideál krásy, tak mně se vždycky líbili vysocí černovlasí chlapi.

S modrýma očima?
Tak, to by bylo úplně ideální (smích).

Vy jste se s manželem poznala na nějaké církevní akci, jak je to s vámi a vírou?
Jsem věřící, i když mám trochu problém s katolickou církví.

Jaký?
Je v ní spousta osobností, kterých si vážím, ale i spousta osobností, kterých si nevážím.

Současně nebo historicky?
Současně i historicky. Krom toho jsou tu i další věci, se kterými nesouhlasím. Vadí mi přehnaná poslušnost, hierarchie, určitá stádovost, ke které jsou věřící vedení. Nesouhlasím s celibátem kněží, nesouhlasím s postojem církve k homosexuálům.
Zároveň si myslím, že je víra velkým obohacením a pomocí. My máme ve Kbelích vedle domu úžasný kostel s báječným farářem. Chodíme tam rádi, když to vyjde, každou neděli. My i děti.

To je docela zajímavý problém, děti a víra. Vedete děti k víře?
Ano, ale já třeba byla vychovávána mnohem ortodoxněji. Děti chodí každý týden na náboženství. Povídáme si s nimi o víře, ale není to úplně striktní katolická výchova.

Co byste dělala, kdyby se děti časem rozhodly, že víra ne?
My je v tomhle směru vychováváme poměrně volně, aby věděly o Bohu a o církvi, ale také aby se samy rozhodly. Víra je věc, která se nedá nařídit ani naučit. Vnímám to tak, že víra je dar, který buď člověk má, nebo nemá. Když ji nemáte, je dobré o ní tušit, ale je to samozřejmě svobodné rozhodnutí každého, včetně našich dětí.

Přání Ester Janečkové...

Je vám Ester sympatická? Našla byste odvahu jít do pořadu Pošta pro tebe? Odpustila byste nevěru? Jaký je váš postoj ke křesťanství?

Reklama