Už jako malá mluvené slovo milovala. Poslouchala pohádky od své maminky i z gramofonových desek. Později, když už byla sama matkou, trávila předčítáním pohádek a vyprávěním příběhů celé večery. Není náhodou, že právě ona byla tím, kdo pomohl spojit starší generaci s těmi nejmladšími. Podílela se totiž na projektu, ve kterém čeští senioři čtou dětem pohádky. Ty si teď můžou na YouTube pustit nejen jejich vnoučata, ale i vy či kterékoli dítě v Česku.

ester

 

Ester Janečková

Narodila se 15. prosince 1972 v Praze. Ester je česká herečka a televizní i rozhlasová moderátorka, známá především z pořadu Pošta pro Tebe.  Narodila se významné pražské židovské rodině, je dcerou Marie Rút Křížkové a Oty Ornesta, staršího bratra Jiřího Ortena. Seniorům v projektu, kdy četli dětem pohádky, radila s přednesem. Sama svým dětem pohádky čítávala, má k nim odmalička blízký vztah.

Nacházíme se v Komunitním centru pro seniory Právě Teď, který tento projekt zaštítilo. Jak jste si užila natáčení?
Užila jsem si ho moc, je fajn být v obklopení seniorů, dokáží být neskutečně inspirativní. Při natáčení z nich čišela obrovská energie, znovu jsem si uvědomila, jak je věk relativní. Mezi jednotlivými účastníky byl rozdíl i třicet let, ale neznamenalo to, že by ten mladší měl automaticky víc energie než ten starší…

Jak vnímáte propojení seniorů a internetu?
Moc bych si přála, aby se naplnil záměr tohoto projektu, tedy aby k sobě senioři s dětmi našli cestu. Přijde mi, že by bylo dobré v době všech moderních technologií, aby vzdálenost nebyla vnímána jako překážka. Bude skvělé, když se vnouček bude moct dívat na video, jak mu jeho babička nebo dědeček namluvili pohádku.  

Na druhou stranu technika nám bere čas…
Myslím si, že u techniky a internetu obecně je to tak, že když se používají s rozumem, mohou velmi pomoci. Můj syn za pár dni odlítá do Kanady na školu a nebýt techniky, tak mám pocit, že bych se zbláznila. Vlastně si říkám, že jsem za ni vděčná, protože díky ní spolu můžeme být v kontaktu. Samozřejmě ale chci, aby tu dobu prožil intenzivně, a ne aby měl pocit, že mi musí každý den dvakrát telefonovat. Co se týče techniky a seniorů – podle mého názoru není dobré staré lidi v tom, co všechno dokáží, podceňovat. Když jim pomůžeme, tak ji budou využívat skvěle a je to další možnost mezigeneračního propojení. Vidím, jak mí synové svým prarodičům v používání počítače, Skypu a toho všeho pomáhají. Myslím si, že je to dobře.

Zmínila jste svou rodinu – jaký máte vztah se svojí maminkou?
Táta už byl v době, kdy jsem se narodila, seniorem. Mamince je dnes 81 let. Moje sestry jsou o 11 a 14 let starší, já jsem takový benjamínek, třetí dítě. Poté, co se nám s manželem narodili dva synové, s námi máma ještě nějakou dobu žila. Hodně si s nimi povídala a celé hodiny jim četla. Když se narodila Sára, tak bylo čtení a vyprávění trošku míň, protože už hůř viděla. Manželovi rodiče zas předávali a předávají moudrost dětem víc spojenou s přírodou. Žijí na Moravě a mají velkou zahradu, učí děti všechno kolem zvířat, rostlin a stromů. Jsem svým a manželovým rodičům moc vděčná, protože díky nim můžeme s manželem dělat práci, kterou děláme. Jsou vždy ochotni a připraveni pomoci a děti s nimi tráví čas moc rády.

babicky

Co byste poradila mladé generaci, aby měla se svými prarodiči lepší vztah?
V současné době jsme často velmi zrychlení a neumíme si na lidi kolem sebe udělat čas. Je to ale to nejcennější, co můžeme komukoliv dát, přestože si o to pro svou skromnost naši prarodiče mnohdy neřeknou. Je to i čas důležitý pro nás samotné, protože to, co nám předají, je velmi cenné. Mysleme na to, že je jim někdy opravdu smutno, můžou se cítit dost sami…

Co podle vás můžeme udělat pro to, aby byli staří lidé šťastní?
Neměli bychom se jim snažit pomáhat vždycky jenom podle našich představ, spíše bychom se jich měli ptát, naslouchat tomu, co chtějí. Snažit se, aby k nám měli důvěru a aby se nebáli říct, když budou něco potřebovat. Bývají hodně ohleduplní, proto si musíme sami všímat a zajímat se, být trpěliví. Nejsou s námi napořád, je dobré jim věnovat náš čas. Oni nám ho také spoustu věnovali.

Jak trávíte čas se svojí maminkou vy?
Snažíme se jí navštěvovat často, není už moc na nějaké procházky, ale vždycky ji hrozně zajímaly kulturní záležitosti, takže ji například bereme do divadla, aby neprošvihla žádné představení, kde hraje můj syn. Snažím se vlastně vyjít z toho, co by ona ráda. U manželových rodičů je to jiné, jsou takoví hodně sportovní, tak s nimi jezdíme na výlety.

A četla vám maminka nebo vaše babičky pohádky?
Máma mi četla hodně. Často takové ty klasické pohádky – od Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, bratří Grimmů, Andersena – toho jsem se vždycky bála. Babičky mi často vyprávěly, zbožňovala jsem to, nejradši jsem měla, když říkaly příběhy ze svého dětství, to mně přišlo dobrodružnější a kolikrát zajímavější než ty pohádky jako takové. Tak trochu jsem je tím, že mi museli vyprávět, mučila. Teď mi to vrací dcera, když neustále říká: „Mami, vyprávěj mi, jaký to bylo, když jsi byla malá!“ Už jsem pro ni také ten starý rodič (smích).

Je podle vás nějaký rozdíl v tom, jak pohádky vnímají dnešní děti a tím, jak na ně reagovala předchozí   generace?
Když jsem byla malá, poslouchala jsem pohádky i z gramofonu, hlavně, když jsem byla nemocná. Vždy, když to zmíním před svými dětmi, tak na mě koukají, jako bych byla nějaký pračlověk. Pohádky byly v mém dětství hodně výjimečné, protože je v televizi dávali jen v určitou dobu. Někdy mám pocit, že dnešní děti jsou těmi filmovými pohádkami až přesycené, o to míň ale mají těch čtených. Ty jsou z mého hlediska cennější, protože víc podněcují dětskou fantazii. S manželem jsme klukům četli až do jejich čtrnácti let, dělávali jsme dokonce pravidelně večery, kdy se četly nejenom pohádky, ale i různé příběhy…

S příběhy se setkáváte i v pořadu Pošta pro tebe. Vzpomenete si na nějaký, který vám utkvěl v paměti?
Jeden pán si tam pozval svou ženu, aby ji poděkoval za krásných 70 let společného života, a to mě přišlo úžasně dojemné. Když jsem s nimi mluvila, tak samozřejmě, že ve svém vztahu za tu dobu překonávali překážky. Dřív se ani věci nevyhazovaly, nýbrž opravovaly. My ale máme tendenci všechno, co má jen drobnou vadu, vyhodit.

To je možná další poselství, co nám můžou senioři předat – že když se něco zadrhne, neznamená to, že se to nedá spravit…

 

Pusť si babičku na YouTube!

Cílem projektu je setření mezigeneračních rozdílů. Senioři spolu s Ester načetli pohádky, které ve formě videí umístili na YouTube. Může se tak na ně podívat jakékoliv dítě odkudkoliv na světě.  Chcete si také nějakou pustit? Najdete je na YouTube kanále Právě teď! o.p.s.

Zajímá vás centrum více? Rádi byste ho doporučili svým nejbližším? Tak se podívejte na www.kc-praveted.cz a youtubový kanál Právě teď o.p.s.…

 „Vznik Komunitního centra byl podpořen z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP Praha - Pól růstu ČR.“

logo

Reklama