Bulvár

Epidemie v Německu

I já tentokráte přispěji k dnešnímu tématu, kterým jsou dětské tábory.

Nikdy jsem své potomky do táborů nenutila, ale ani jsem jim je nezakazovala. Podle mého názoru ani samy neměly tu potřebu jezdit někam pryč s cizími dětmi, když jsme je s mým manželem brali každý rok na dovolenou a téměř pravidělně jsme o víkendech chodívali na celodenní výlety po horách, které máme naštěstí kousek od domova.

Avšak přes to všechno přišla jednou dcera domů s tím, že její škola pořádá týdenní pobyt v Německu. Bylo jí již patnáct let, a tak jsem neměla ani takový strach ji pustit, že by se o sebe nedokázala postarat, ale stejně tu byly určité obavy, kterým se žádný rodič nevyhne, když je jeho dítě v pubertě a je „in“ kouřit, nosit stealy, piercing v pupíku, jazyku a bůhví kde ještě, atd. Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že dceru tedy pustíme, aby se naučila samostatnosti a přestože se učí doposud jen anglicky a francouzsky, aby rozšířila svůj slovník i německý.

Místo, kde dcera trávila týden, který ji nesmírně rychle utekl, byla stará škola ve vesničce Zethau, které se ujala skupinka lidí, kterým není lhostejná výchova dětí a jsou pro navazování kontaktů dětí stejné věkové kategorie, ikdyž jiné národnosti. Celé mi to přišlo jako skvělý krok, který má určitě velkou budoucnost.

Děti měly na každý den jiný program – jednou se šly projít do ne moc vzdáleného statku, kde si vyzkoušely dojit krávu, upéct chléb, utlouct máslo a pak to všechno také po sobě ochutnaly. Jiný den si zase vyšly na procházku, jejímž cílem bylo lezení po skále – samozřejmě pod dohledem profesionála. Když se nám vrátila dcera domů, zkoušela na nás i mluvit německy a měla legraci z toho, že jí doma nikdo nerozumněl. (soutěž - 7. svůj vzdor)

Další rok přišla ze školy s tou stejnou nabídkou, jen trochu pozměněnou tím, že pobyt byl týdenní i dvoutýdenní a cenový rozdíl byl celkem malý. Ona sama tam chtěla strávit týdny dva a my jako rodiče jsme jí v tom nebránili. Natěšená jela zase tam, kde se seznámila s mnoha novými lidmi. Jenže tentokráte to nebylo tak příjemné setkání, jako rok minulý. Podle toho, jak mi průběžně každý den posílala zprávu, tak hned druhý den se nějakému chlapečkovi udělalo velmi nevolno a stále zvracel. Dalo by se říct, že snědl něco prošlého, co si doma zabalil a rodiče si nevšimli data trvanlivosti. Jenže další den se přidalo ještě několik dětí, které ležely celý den v horečkách a s kbelíkem vedle postele. Z celkového počtu asi šedesáti dětí jiné národnosti to nejdříve postihlo skoro polovinu všech Němců a pak postupně i několik dětí českých.

Netrvalo to moc dlouho a asi pátý den v jedenáct hodin mi dcera psala, že je jí mizerně a špatně. Jako starostlivá máma jsem najednou o své „miminko“ začala mít strach. Dceřin stav se hodně rychle zhoršil a po půlhodině mi už nereagovala ani na zprávy. Jen mi později v noci její paní profesorka dala vědět, že je dceři hodně špatně, že zvrací a má průjem, ale že se do školy již dostavila sestřička z blízké nemocnice a zanechala zde sirup. Nemohla jsem za žádnou cenu usnout a s manželem jsme si řekli, že jí tam přece nenecháme a druhý den jsme hned ráno vyrazili. Jako na potvoru byly cestou v Německu rozkopané silnice a nepřehledné objížďky. Nakonec jsme tu prokletou školu našli a dceru jsme si hned odvezli domů.

Byla celá zmrzlá, bledá, neměla sílu ani mluvit. Doma jsem ji umyla, oblékla a jeli jsme ihned k doktorovi. Divil se stejně jako já, když jsem se dověděla, že dětem byl podávám sirup na zklidnění nervů, když zde propukla střevní chřipka takhle ve velkém. Po příjezdu domů jsem dceru uložila do postele a ta spala v kuse do té doby, než jsem přišla další den ve tři hodiny z práce. Nějak jí to nedalo a šla se zvážit – měla kvůli jedné hnusné noci deset kilogramů pryč. Dalších pár dní jedla jen suchou housku s čistou vodou a jen čuchala, jak se z kuchyně linuly vůně guláše a dalších takových dobrot, na kterých si tehdy náš marod vždycky rád smlsne.

Věřím, že jí ve škole nabídli zase tu možnost jen na týdenní pobyt do Německa, ale po téhle zkušenosti si myslím, že ihned odmítla a ani se mi o tom nezmínila.

Vrzi


Děkujeme za pohnutý příběh. Něco podobného bych opravdu nechtěla zažít...

My jsme naštěstí měli na táborech vždy štěstí a podobné epidemie se nám vyhýbaly. Jediné střevní potíže jsme si způsobili sami, když jsme na vodáckém táboře, dítka to nerozuumná, ochutnávali nejdříve zubní pastu a pak opalovací krémy. Stanovali jsme tenkrát v takovém údolíčku zarostlém vysokou travou, do které jsme se v průběhu noci jeden za druhým urychleně odebírali. Zvuky, které se pak všude kolem tábora rozléhaly, notně vyděsily vedoucího, který si, nic zlého netuše, vyšel předtím do nedaleké hospůdky na pivko. Když se lehce podroušen vracel a zaslechl tu kakofonii hekání, sténání a kdovíčeho ještě, vyběhl nás hrdinně zachraňovat, přičemž zakopl o jednoho z dřepících nešťastníků a rozplácl se... No hádejte do čeho :).

Pokud máte nějaké další zajímavé zážitky z táborů, ale třeba i ze zahraničních pobytů pro děti, neváhejte a napište nám!

redakce@zena-in.cz

   
28.06.2006 - Společnost - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Solei [*]

    Ten muj brouček si mysli, že když jsem zahradník tak vím něco o kytkách. Takže když ukáže na nějaký keř tak už rovou říkám, že to není k jídlu (zatím mi naštěstí vždycky uvěřil). No a je mu třicet

    superkarma: 0 28.06.2006, 21:57:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme