Z neděle na pondělí 16. 8. mne v noci probudila nepříjemná bolest v podbřišku – jakoby křeč. Naštěstí to nebylo tak nepříjemné, aby mne to nedovolilo znovu usnout. Jenom mi hlavou proběhla mírná výčitka: “ No jo, opět sis zapomněla brát magnézium, tak se nediv, že tě to zase chytlo.“ Že to nebylo v lýtkách, jsem jaksi neregistrovala :-).

Na monitoru opět nic nenasvědčovalo tomu, že by se Ema rozhodla přijít na svět právě onen den. Jenom všichni okolo byli víkend předtím děsně chytří: „Hele, o víkendu budou atmosférické změny, tak to možná už bude?!“ nebo „Měsíc bude v úplňku, a to se rodí nejvíc dětí, třeba je na tobě řada," a významně u toho pomrkávali. Ale já si byla jistá, že budu přenášet – vždyť jsem prvorodička a křivku činnosti dělohy mám rovnou jako pravítko.

Na monitoru a v poradně jsem to nějak přežila a těšila se domů, až si najdu nějakou vyhovující polohu. Bylo mi všelijak, celé dopoledne mne braly nepříjemné křeče kolem spony stydké a já se jenom těšila, až si večer vezmu magnézium a „ono“ to přejde. Navíc ten den odjel manžel na služební cestu mimo Prahu, takže přeci dneska to být nemohlo!

Doma jsem si udělala na podlaze pelíšek z peřin (potřebovala jsem ležet na něčem tvrdém a zároveň měkkém). Když už s postupujícím časem i ležení přestalo být příjemné, rozhodla jsem se odlehčit břichu a páteři, kleknout si a položit si břicho mezi kolena a sedací kosti na paty (tak jak mne to učila fyzioterapeutka na těhotenském cvičení).

Tak, pomalu se překulit na bok, vzepřít se …a „šplouch“. Na chvíli jsem ztuhla a pak mi to došlo: plodová voda odtekla! a bolest zmizela!

Zpravila jsem své nejbližší, včetně čísla 155, že rodím a za doprovodu švarných saniťáků a na natřásajících kočičích hlavách odjela k Apolináři.

Na porodním sále P1 se mne ujala porodní asistentka, připojila bříško na monitor (nebo naopak :-) ), aby zjistila, jak se miminku daří, a mezitím se vyptala na anamnézu. Měla jsem zkalenou plodovou vodu, ale asistentka mne ujistila, že to vůbec nemusí nic znamenat, možná bylo miminku v posledních okamžicích v děloze trochu nepohodlně. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet a nepochybovala jsem, že to je pravda.

Cítila jsem se trochu mimo, trochu nepříjemné bylo při příjmu (i potom) vyšetření, na kolik prstů už jsem otevřená, a kontrakce začínaly nabírat na obrátkách. Já si kontrakce představovala dost jinak – v břiše, něco jako tuhnutí, ale příroda si vybrala bolesti v kříži. Příprava proběhla dost rychle, ještě jedno vyšetření a hupky šupky s otevřením na 6 prstů na porodní sál.

Nebudu lhát – křížové bolesti s vystřelováním do nohou jsou nepříjemné. Původně jsem si říkala, že o epidurálu se rozhodnu až na místě, až „jaké to bude“. No, málem jsem si o něj říkala už ve sprše. :-)

Musím konstatovat: Vivat epidurál! Já si ty chvilky mezi nucením na tlačení, kdy nepříjemná bolest z kontrakcí ustoupila, užívala plnými doušky a přála si, aby trvaly věčně. Ta úleva – ovšem věčně to jaksi nešlo, že?!

Manžel už byl u mne a s jeho přítomností se mi zase o trošku ulevilo. Hladil mne po vlasech, říkal, jak jsem šikovná a moje ego si to užívalo (jsem šikovná, moc šikovná :-) ).
„Tak ještě pár kontrakcí a miminko už bude venku,“ povzbudila mne porodní asistentka. V duchu mi proběhla poznámka: “Pár?! Ale to znamená dvě, to je móóóc!“

A pak najednou byla Ema venku a já jenom vnímala, že se vepředu mrská miminko a že o sobě dává vědět, že mne nic nebolí a že jsem šťastná. 

Tímto chci poděkovat celému týmu, který sloužil ono pondělí v noci na P1 za profesionalitu, veškerou péči a podporu.  

Reklama