Narodila se v roce 1706 do vlivné pařížské aristokratické rodiny barona z Preuilly, který byl hlavním sekretářem krále Ludvíka XIV. Bydlela s rodiči v nádherném obrovském domě s početným služebnictvem v blízkosti Tuillerií. Émilie odmalička projevovala všestranné nadání a díky otci se jí dostalo také kvalitního vzdělání. Brzy se naučila anglicky, italsky, španělsky a německy, pak i latinsky a řecky. Jako desetiletá už četla v originále díla Cicerona, Aristotela či Vergilia, které později překládala do francouzštiny. Byla nadána i hudebně – hrála na cembalo, zpívala, milovala tanec. Nejvíce ji ale zaujaly přírodní vědy, matematické a fyzikální znalosti získávala na pařížské Sorbonně. Když se rodiče později dostali do finanční tísně, uplatnila Émilie své matematické schopnosti a vypomáhala rodině výhrami z karetních her.

Zpočátku byla imunní i vůči lichotkám svých nápadníků, přesto se však coby devatenáctiletá provdala za bohatého důstojníka, markýze du Châtelet. Bylo to tradiční manželství z rozumu. Narodily se v něm tři děti.
Se slavným, tehdy devětatřicetiletým filozofem, osudovou láskou svého života, se poprvé setkala v roce 1733. Bylo jí už sedmadvacet, své rodinné povinnosti považovala za splněné, a tak žila a studovala v Paříži. Manžela, který jí prý intelektově nestačil, i s dětmi nechala na venkově. 
I ona Voltaira doslova fascinovala. Ženu na takové intelektové výši a navíc ještě i přitažlivou zatím nepoznal. Stali se z nich přátelé, milenci, spolupracovníci. Trávili spolu většinu času, objevovali se spolu na veřejnosti, dokonce i u královského dvora, čímž šokovali pařížskou společnost. Nepovažovali to za nic nemorálního, prudérní společenská pravidla odmítali.

Když je Voltaire o rok později upozorněn, že ho sleduje policie, raději Paříž opouští. Není to ale kvůli pobuřujícímu vztahu s Émilií, jak se mylně domnívá, ale kvůli spisu Filosofické listy o Angličanech. Ten se nelíbí cenzorům!
Chvíli se skrývá a pak přijímá nabídku své milenky a nastěhuje se k ní na zámek Cirey-sur-Blaise. Ten patří jejímu manželovi, neskutečně tolerantnímu muži. Tady prožijí milenci následujících třináct šťastných let. Zámek nechala Émilie zmodernizovat, aby zde měla veškeré pohodlí k vědecké práci, zřídila si tu laboratoř vybavenou přístroji dovezenými z Londýna, vybudovala sály určené k diskuzím a řadu pokojů pro hosty. Věnovala se matematice a fyzice, psala učebnice, spolu s milencem pak překládali Newtonovy spisy.

A tak v tomto inspirativním prostředí zámku vznikají nejvýznamnější Voltairovy i Émiliiny rukopisy, které si navzájem čtou a opatřují poznámkami. Jejich společně vybudovaná knihovna mohla směle konkurovat nejslavnějším univerzitním knihovnám té doby.
Tento vztah dvou vzdělanců plný lásky, porozumění, bezmezného obdivu a tolerance ovšem málokdo chápe. Volnomyšlenkářská Émilie se ale nebránila ani dalším vztahům. Mezi její milence patřil matematik a astronom Pierre-Louis Moreau de Maupertius, kterého ovlivnila natolik, že na její popud odešel z armády a začal se věnovat vědě.

Posledním Émiliiným milencem se stal Voltairův blízký přítel, básník Jean François de Saint-Lambert. Tento vztah sice neměl dlouhého trvání, stal se jí však osudným. Po rozchodu s ním totiž zjistila, že je těhotná.
Na podzim roku 1749 jí bylo už skoro 43 let a porod byl nesmírně komplikovaný. Krátce po něm Émilie umírá – pravděpodobně na horečku omladnic. Voltaire se se ztrátou své múzy, milenky a ochránkyně nedokázal do konce svého života vyrovnat. Přežil ji o téměř tři desetiletí.
Svému příteli pruskému králi Fridrichu Vilému II., s nímž se Émilie du Châtelet také znala, jednou o ní v dopise napsal, že je to„velký muž, jehož jedinou chybou je, že je žena“…

Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Uložit

Uložit

Reklama