V Anglii jsem žila docela spokojený život, měla jsem rodinu, práci, ve které jsem vydělávala 5 -ti násobek toho, co jsem vydělávala v Praze, byt, auto, pár dobrých přátel," vzpomíná na svůj život před sametovou revolucí čtenářka Tana M.

Jaké vzpomínky na emigraci a události před listopadem ´89 má čtenářka Tana M.? Přečíst si je můžete níže v jejím příspěvku k dnešnímu tématu: Jak se žilo za komunismu a jak se žije dnes...

Stesk po domově

Milá redakce. Dnes je můj příspěvek trochu nostalgický. Já si moc cením toho, že padla železná opona. V roce 1989 jsem žila se svojí rodinou, s manželem, v Anglii. Když jsem složitou cestou v roce 1985 emigrovala, nikdy jsem nevěděla, jak velký bude můj stesk po domově. Stesk po Praze, po mámě, po tátovi, po sestrách, po procházkách kolem Vltavy. V Anglii jsem žila docela spokojený život, měla jsem rodinu, práci, ve které jsem vydělávala 5 -ti násobek toho, co jsem vydělávala v Praze, byt, auto, pár dobrých přátel. Ale. Ale moc se mi stýskalo po domově. Ani jeden dopis, který jsem poslala mojí rodině z Anglie do bývalého Československa nedorazil. Nikdo si nedovede představit mojí bolest, když jsem nemohla zavolat mámě, když u dveří mojich rodičů zazvonil příslušník sborů národní bezpečnosti „SNB" a ptal se na mojí adresu v Anglii, ... ... ... Bohužel, taková byla doba.!!

V roce 1989, v listopadu, jsme každý den s manželem sledovali zprávy BBC, BTV, co se děje v naší Československé republice. Viděla jsem přeplněná náměstí, viděla jsem touhu lidí po změně. Všude na demonstracích bylo vidět, jak lidé touží po svobodě, po odstranění komunistické nadvlády. Každým dnem jsem manželovi říkala, jak se chci vrátit zpátky, že jsem tělem i duší přítomná v Českosolvensku. Nebylo to jednoduché, a už jsem čekala, kdy se já i moje rodina bude moct vrátit domů. Ten čas utíkal moc pomalu. V roce 1993 jsem se mohla vrátit z Anglie domů do Československa. Když jsem se v roce 1993 vrátila, vše mi připadalo krásné. Euforie, radost lidí z nově nabyté svobody. Realita však byla zcela jiná. Ale o tom nechci psát.

Pro mně je 17. listopad opravdu „den sváteční". Kdyby nebylo revoluce, dnes by jsem určitě nepsala na ženu-in.cz. Žila by jsem někde v jiném koutě světa, nebyla by jsem šťastná, že nevidím svojí mámu, sestry. Možná to někomu případá legrační, ale cenu domova si uvědomíte až tehdy, když ho ztratíte.

Po revoluci, jsem si vážila slova pana presidenta, když říkal, že se musí hodně věcí změnit, ale co je nejdůležitější „narovnat pokřivené charaktery lidí, vrátit lidem svojí svobodu a hrdost." O pokřivených charakterech by se dalo psát i celý měsíc.

A tak na závěr, pro mě je středa 17. 11. sváteční den. I když se očekávání pro mnoho lidí nenaplnilo, a jen mizivé procento lidí by chtělo vrátit dobu komunizmů, dobu temna, dobu nesmyslných výslechů zpátky.

„Domov jsou ruce, na kterých můžeš plakat."

Hezký den pro milé ženy-in.cz.
Tana M.

Pozn. red.: Příspěvek neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne: Jak se žilo za komunistů a jak se žije dnes

Jak se vám žilo před sametovou revolucí a jak se vám žije dnes?

Zhodnoťte s odstupem, zda se naplnila vaše očekávání po listopadu ´89. Jak se vám žilo za komunismu a jak se vám žije dnes? Jste spokojená? Vyhovují vám možnosti, které dnešní svoboda a volný přístup k informacím poskytují, anebo vás přivádějí do stresových stavů a bojíte se třeba o práci, důchod...? Chvalte či haňte stav demokracie v Česku: Vaše názory nás zajímají! Posílat je můžete k tématu dne na úterý 16. listopadu 2010. Příspěvky ať jsou dlouhé alespoň jako tento odstavec, tedy pokud chcete mít šanci na získání jednoho ze tří dévédéček s takřka hororově laděného thrilleru Loď smrti, jedna z vás k němu obdrží i třpytivý sprchový gel s diamantovým práškem a minerály Skin so soft od Avonu. Své příspěvky posílejte na redakční e-mail!

Loď smrti

Reklama