Prý „Kdo zneužívá šovinismus?“ dozvěděl jsem se od Meryl na těchto stránkách. Šmahem mne pak tato dáma označila za názorového chudáčka a moji sofistikovanou teorii za slovní průjem. Byla se mnou hotova v cuku letu. Nu co… Alespoň, že mne nenazvala ztroskotancem a samozvancem po vzoru legendárního redaktora Kojzra, který takto častoval disidenty.

Pro střelbu na mé pozice použila sugestivní případ ženy vystavené psychickému teroru na hranici domácího násilí svého manžela. Zřejmě aby ve své šmahem hotové denunciační válce čtenářkám přiblížila, jak to asi u nás chodí. Vedle, přenádherná autorko.
Vskutku neprocházím byt v bílých rukavičkách. Ostatně jsem zastáncem teorie, že vzorně uklizený byt je známkou promarněného života. Jen jsme se se ženou dohodli, že v našem vztahu já budu mužem a ona ženou. Vyhovuje to mně, vyhovuje to jí. Tečka.

Mnohem zajímavější je však její výpad proti mužům reagujícím na emancipaci žen tím, že upustí od sexistických rituálů. Protože věz, drahá autorko, že dávání přednosti ve dveřích, pochvaly zevnějšku, nošení kytek – to vše JSOU ryze sexistické rituály.

Pro vysvětlení musím předem podotknout, že samozřejmě jsem sexistou. Líbí se mi vztah muže a ženy v tradičním pojetí.  Já a má žena jsme se emancipace dobrovolně zřekli (dobrovolně i ze strany mé partnerky).  Nicméně jsem liberál, a tudíž dím – žena má v moderním světě na emancipaci nárok. Každému jeho jest.

Tak jako výhody tohoto kroku, však musí být připravena nést i důsledky. Českým ekvivalentem emancipace je osamostatnění. Pokud dítě dovrší osmnácti let, rozhodne se často, že si zařídí život po svém. Nu dobrá. Odejde z domova a často po všech peripetiích přijde k rodičům žebronit o pomoc. Inu je to stále ještě dítě a začátky jsou těžké. Proč se ale takto chová autorka článku jako dospělá emancipovaná žena?!

Emancipace žen je vzepřením se mužskému sexismu. Tento sexismus vychází z určité společenské role muže a ženy, které provází určité rituály. Tyto modely chování rozstřílelo feministické hnutí na kusy, označilo je z velké části za nepřípustný projev sexismu.
Nu dobrá, odmítne-li však žena tento model chování, je logické, že odmítá i rituály.
Bojovnice Meryl označuje muže, kteří nedávají najevo sexistické chování za pokrytce. Bože, jaká schizofrenie! Chce projevy sexismu bez sexismu – jaká tragikomedie. Obviňuje muže, že se schovávají za feministické hnutí – jaká ironie. Chová se jako adolescent, jenž se chce postavit na vlastní nohy, nicméně za tatíčkovy peníze.

Není to tedy pomsta ze strany mužů za emancipaci, je to logické vyústění změny sociálních vztahů. Co s rituály, když jsme vyrvali jejich kořeny a označili je za ohavné? 

Přečarovná Meryl zahájila článek bojovným titulkem o zneužívání čehosi. „My, nebo oni?“ chřestí v nadpisu dále zbraněmi. V závěru vyzývá k vzájemné úctě, respektu a pochopení. Ó logiko, kde jsi?

 

PS.: Na doporučení jedné milé čtenářky samozřejmě zasílám Meryl do redakce květiny. Jak již jsem říkal, jsem sexista. Mohu si proto tento rituál dovolit…

Reklama