Bulvár

Ema Destinn - světová diva, hrdá Češka


Emilie Pavlína Kittlová přišla na svět o půlnoci z 26. na 27.února 1878 (matrika zvolila datum  26. 2.) v Kateřinské ulici v Praze. Onoho dne přešel pod okny pohřební průvod. Možná prvotní vjem nemluvně ovlivnil – v dospělosti milovala černý humor a často se zaobírala smrtí. Otec Emanuel vlastnil pivovar, lihovar, 23 domů, mnoho parcel. Investoval do stříbrných dolů. Bavilo ho umění, byl štědrý mecenáš a večery trávil s pražskou bohémou. Matka Jindřiška byla z venkova a světácký manžel ji okouzlil. Poznal u ní hudební talent a platil jí studium hudby v Miláně a Paříži, kde byla krátkou chvíli i členkou opery. Pak však přišly na řadu rodinné povinnosti, skloubit kariéru umělkyně s mateřstvím (porodila 5 dětí) více nešlo.

Divoká holka, co šla všem na nervy
Největší starosti jí působila Ema, svým divokým temperamentem a velkou fantazií. Byla postrachem okolí. Tím však byla naopak blízká otci. V pěti letech ji dal do "houslí". Hudba ji těšila, začala studovat pražskou konzervatoř. Otec snil o houslistce, ale zkušený hudebník a pedagog Ludevít Procházka vytušil nezvyklý hlasový potenciál a přesvědčil otce, ať dívka zpívá. Učiteli se stali manželé Loewovi. Paní Marie Loewe-Destinn byla význačná pěvkyně, její manžel výborný korepetitor. Chvílemi si spíše připadali jako krotitelé než jako učitelé, ale čtrnáctiletou puberťačku nakonec zvládli. Začala docházet k Otylii Sklenářové-Malé na hodiny činohry. Ema však byla jevištní talent, školu nepotřebovala. V Praze měla hodně ctitelů, ale zacházela s nimi jako se svým majetkem. Pak se zamilovala do syna školníka, několikanásobného cyklistického šampióna Jindřicha Vodílka. Psala mu dopisy, básně, ale on ji odmítl. Lekl se jejího temperamentu a vášnivosti. Pokusila se o sebevraždu. Pak se ale opět vrátila k hudbě. Při pokusu dostat se do Národního divadla však neuspěla (1897). Prý se při zpěvu příliš rozčiluje a měla by si dávat studené koupele. Pro Drážďany nebyla dost muzikální.

Stříbrný orgán
Uspěla až v Berlíně. 19. července 1898 v aktovce Sedlák kavalír se zrodila hvězda. Kritiky se předháněly ve chvále a o slečně Emě Destinn (umělecké jméno přijala po své učitelce) se začalo povídat i na jiných scénách. Stala se stálou členkou Dvorní opery. Císař Vilém II. z ní byl nadšen a po nějaké době dostala čestný titul „pruská dvorní komorní pěvkyně“. Zároveň, ač o to nestála, ji císař zahrnul mezi své přátele. Žurnalisté o ní psali v superlativech. Po premiéře Salome o jejím zpěvu O. Brief napsal: "Co jsou všechny drahokamy, které Herodes nabízí Salome, proti těmto topasům a opálům, chrysoprasům a achátům, proti zahradám a královstvím v tomto stříbrném orgánu!“ V Berlíně strávila deset let. Její pěvecké umění spojené s výborným herectvím působilo na diváky jako magnet. Hlas byl bez kazu – dráždivý soprán, který uměl být temný i svítivý. Dovedl vyjádřit bohatou škálu citů. Neměla ráda dlouhou přípravu, za ztížených okolností a minima zkoušek podávala bravurní výkony. Jako by ji bavilo naskakovat do jedoucího rychlíku.

Česká vlastenka „Unsere Destinn“
Zůstávala Češkou, netajila se svým původem. Toužila zpívat v Praze, zpočátku využívala každého pozvání. 1901 konečně vystoupila s obrovským úspěchem v Národním. Další nabídka přišla až r. 1903. Pak však přišel zákaz z Berlína kvůli její kritice diletantského provedení Smetanova Dalibora v Německu, a tak zpívala jen v karlínském kostele. Mezitím však poprvé vystoupila v londýnské královské opeře Covent Garden s proslulým tenoristou Enricem Carusem (19. 5. 1904). Toto představení Léoncavallových Komediantů bylo senzací sezony. V následujících letech vystupovala v celé Evropě a všude sklízela zasloužený obdiv. R. 1908 mohla opět do pražského Národního divadla, kdy ve velké sérii oper střídala repertoár a lidé se doslova rvali o vstupenky.

Už toho češství bylo dost!
Jenže její vlastenectví se nelíbilo v Berlíně. Začalo ubývat hlavní rolí, přednost dostávala konkurentka Géraldina Farrarová. Ozvala se Metropolitní opera v New Yorku. Nabídla obrovskou sumu za to, že u nich přijme stálé angažmá. Přes všechnu hořkost nechtěla Ema Berlín opustit, usilovala o kompromis. Dala dvorní opeře dva měsíce na rozmyšlenou kvůli zvýšení její gáže. Neodpověděli. Vypověděla smlouvu s dvouletým termínem a podepsala dohodu s Metropolitní operou na léta 1908-11. V Berlíně už téměř nevystupovala, jezdila do Vídně, Londýna... Se svým berlínským publikem se za obrovských ovací rozloučila Pucciniho Madame Butterfly. Diváci neradi ztráceli „Unsere Destinn“, jak ji nazývali.

Děvče ze zlatého Západu
Do USA odcestovala s nejoblíbenější sestrou Jindřiškou a jejím manželem počátkem listopadu 1908. Prvním vystoupením byla Verdiho Aida po boku Carusa. Tento triumf kritika vysoce ocenila. Emu bouřlivě přivítali čeští krajané. Zasadila se o uvedení Smetanovy Prodané nevěsty. Opera byla zpívána německy, dirigoval Gustav Mahler. Premiéra se konala 19. 2. 1909, kroj Mařenky si Ema navrhla sama. V zaplněném hledišti převažovaly sokolské a národní kroje amerických Čechů. Lidé plakali dojetím nad „jejich Émy“. Americkým kritikům se originalita české hudby zalíbila a opera měla mnoha repríz. Nejvíc ale zářila v italských operách, kde vystupovala s Enricem Carusem. Po této pěvecké dvojici byli diváci posedlí, nejen, že měli oba mimořádné hlasy, ale jejich souzvuk splýval v čarovnou jednotu. Inspiroval se jimi skladatel Giacomo Puccini – Destinnová byla ideálem pro jeho Butterfly, Tosku, Manon Lescaut. Přímo pro Emu napsal operu Děvče ze zlatého Západu. Světová premiéra proběhla 10. 12. 1910 a dirigoval ji další ctitel Destinové Arturo Toscanini. Potlesk nebral konce, opon bylo asi padesát. Kalifornie, zlatá horečka, počestná dívka vede bar, hraje pokr, miluje banditu. Co víc mohlo okouzlit Američany? Destinnové přinesla lásku. Doslova jí spadla do náručí, když při zkoušce cválala po jevišti na bělouši, který ji vyhodil ze sedla, a Emu zachytil zpěvák arabsko-francouzského původu Dinh Gilly. Zachránil ji a stal se na řadu let jejím partnerem v životě.

Arabský Přemysl ze Stadic
Přesto, že žila v "jiném", americkém světě, vracela se do Prahy. R. 1910 se však dočkala kritiky – nezpívala jen české opery, ale i své mistrovské italské party. Považovali to za urážku, nejvíce se do zpěvačky pustil Nejedlý. Tvrdohlavá Destinnová při příští návštěvě Prahy opět začala svou milovanou Toskou. Přidala k ní však i Miladu ze Smetanova Dalibora. Další postavy z cizích oper už jí byly „odpuštěny“. Obecenstvo pochopilo, že jim pěvkyně nabízí srovnání mezi českou a zahraniční hudbou ve špičkovém provedení. Ale r. 1913 už zpívala výhradně česká díla. Její Libuše z 25. 9. 1913 se stala památnou uměleckou manifestací češství, touze po svobodě a samostatnosti státu. Jeviště v tu chvíli bylo v jakémsi posvátném spojení se sugestivním zpěvem Destinnové. Kaz byl ale v obsazení Přemyslovy role. Přes veškeré úsilí a skvělý pěvecký výkon Gilly jako Přemysl svým arabským zjevem působil jako z jiného světa. 

Reklamní heslo Destinn
V Americe přidala ke svým italským rolím Mozartovské. Hodně cestovala, a nejen po USA. Její obrovská vitalita zvládala náročná pohostinská vystoupení v Hamburku, Stockholmu, Budapešti. Doprovázela ji česká sekretářka Marie Martínková, potřebovala mít kolem sebe domácí ovzduší. Za doby amerického angažmá byla na vrcholu slávy, měla obrovské honoráře a velkou reklamu. Její jméno šlo světem jako později jména filmových hvězd. "Destinn" se jmenovaly módní salony, vzácné druhy růží, jemné cigarety, vybrané bonbony. Byla první operní pěvkyní na světě a jednou z nejpopulárnějších žen své doby. Přesto se necítila „velkou dámou“. V luxusním prostředí byla nervózní a snila o venkovském životě. Navíc se na vše stále dívala českýma očima. Tato vlastnost jí umožnila, aby zůstala vždy nad slávou a snobstvím. Žila v období secese, ale neměla ji ráda. Nechávala si šít jednoduché šaty, nejčastěji ve fialové nebo černé barvě.

Návrat do klece
Uprostřed první světové války zatoužila vrátit se domů. Žila zahrnuta slávou, bohatstvím, obklopena cizinci, ale snila o českém venkově. Když působila v Evropě, jezdila do Čech na prázdniny. Milovala Malou Stranu, na Malostranském náměstí měla pronajaté apartmá. Na venkově si pronajímala zámečky a nakonec r. 1914 koupila zámek ve Stráži nad Nežárkou. Snila o životě v klidu, v Čechách, obklopena svými starožitnostmi, knihami, obrazy. Navíc, coby vášnivá vlastenka nechtěla být mimo dění. Nenáviděla monarchii a dle svého zvyku o tom nahlas mluvila. 21. 4. 1916 ukončila svou milovanou Butterfly sezonu v Metropolitní opeře a nasedla na loď. Mohla očekávat, že díky svým názorům a stykům s Mafií vbíhá do klece rakousko-uherských úřadů. Na její přechod hranic v Podmoklech 23. 5. 1916 existují dvě verze. Podle první jí kontrola v podšívce kabátu našla tajné dokumenty. Na otázku, zda ví, co ji čeká, prý klidně odpověděla: „Smrt“. Ale na zákrok jejího obdivovatele německého císaře byla jen hlídána, ovšem pod hrozbou, že může jít kdykoli do vězení. Dle druhé zprávy propašovala pod poduškou své kočky. Pokyn policie, aby při příjezdu byla podrobena prohlídce, se opozdil a celník Kout, sám v odboji, nadřízenému rozmluvil, aby jím plánovanou prohlídku nedělal. Destinnová o této věci zásadně nemluvila, pravdu se nikdy nedozvíme. Považovala svou spolupráci s odbojem za samozřejmou. Nicméně c.a k.policejní ředitelství ve Vídni ji neustále mělo pod dohledem. Jenže ze zpráv vyplývalo, že ve Stráži Destinnová rybaří, návštěvy jsou jen rodinné. Policie to vyřešila jinak. Odejmula Destinnové a její společnici Anděle Mužíkové pasy. Destinnová se ocitla v pasti. Měla smlouvu s Metropolitní operou a Newyorskou filharmonií na další představení, ale nesměla vycestovat. Pianista Homer Samuel jí nabídl formální manželství, aby se mohla dostat ven. Nepřipadalo jí to důstojné. Mocnářství jí učinilo velkorysou nabídku - vyjede, ale pod podmínkou, že bude zpívat pro rakouský Červený kříž. Odmítla.

Vězení ve Stráži
Byl to jednopatrový zámek s velkým hospodářstvím - pivovar, lihovar, elektrárna, mlýn, lesy a zahradnictví. K němu přikoupila vilu. Velký komplex vyžadoval odbornou péči. Krásný zámeček na zotavenou pohlcoval čím dál víc jejích peněz. Nevzdala se ho. Na železná vrata objednala své iniciály a pěticípou modrou hvězdu ve zlatém poli – erb pánů ze Stráže. Přistavěla barokní schodiště, vybavila pokoje. Napoleonský salon s mnoha památkami  a kolekcí, kterou jí daroval Vilém II. (byla tak cenná, že byla po válce vrácena Francii), japonský, arabský, empírový, hudební, jídelny, selské, lovecké pokoje. Vzniklo jakési muzeum. „Třešničkou“ na dortu byla komora nad věží. Po otevření dveří se začala pohybovat kostra, sovám se rozsvítily oči, tropický pavouk se rozhoupal, svinutý had se vztyčil proti návštěvníkovi a v otevřené rakvi se na hnijícím těle začali množit červi. U okna četl mnich knihu – ten jediný byl živý, ostatní byly rekvizity řízené elektrickým proudem. Působilo to jako morbidní vtip, ale v pozadí se skrývala myšlenka na časnost života - jakési memento mori či carpe diem. Celý život si nechávala vykládat karty, měla ráda spiritismus, věřila v převtělování duší. Dekadenci vyrovnávala láskou k přírodě. Po boku s Gillym žila v klidu, učila ho česky, občas režírovala místní ochotníky. R. 1917 vystoupila v Národním v českých operách, opásána stuhou v národních barvách. Obecenstvo jásalo, její výkon působil nejen umělecky, ale i mravně a politicky. V září 1917 byl Gilly jako zajatec úřady na Stráži vyměněn za pianistu a zpěváka Maria Romana. Vznikl mezi nimi intimní vztah, který Roman po válce ukončil. R. 1918 ji hostilo Národní a 22. 11. zpívala za přítomnosti prvního prezidenta T. G. Masaryka Libuši.

Konec slávy
Po osvobození se opět otevřely hranice. Poslání doma skončilo, nový stát už ji nutně nepotřeboval. Byla na štíru s financemi, některé věci šly do dražby. Bylo jí 40 a začala se fyzicky měnit, ztloustla. Prý tuk hlasivkám prospěje. Jenže na vzestupu byl film s hubenými herečkami, které vytlačily operní pěvkyně ze slávy. Hrála se jiná, moderní hudba. Metropolitní opera už Destinnové vystupování nenabídla. Přesto v letech 1919-1921 byla třikrát v Americe na turné. Pak už její jméno ztratilo na důležitosti. Vrátila se domů. Občas vystupovala, i v Národním. Naposledy v březnu 1924. Zkoušela to v Německu, kde ji srdečně přivítali. Tajně toužila po místě profesorky na pražské konzervatoři, nechtěli ji. Uvažovalo se o státní penzi, úřední aparát „zapomněl“. Cizina se dozvěděla o její tísni a nabídla pomoc. Mohla učit v USA, nechtěla z domova. Mohla prodat vzácné obrazy, nechtěla se jich vzdát. Občas ještě vystoupila, ale na nedůstojných místech. Napsala román o historii majitelů Stráže, čtenářský ohlas se nedostavil. Další nebyl ani vydán. Úspěch měla s překládáním hudebních libret do češtiny. Janáček jí nabídl hlavní roli v Pastorkyni, odmítla. Zkoušela soukromě učit, ale nenaplňovalo ji to. Stále měla své vrtochy.

Manžel? Jedině Čech!
Jednou ji navštívil letec, který Stráž fotografoval shůry, přinesl jí snímky. Fascinovalo ji jeho mládí. Jmenoval se Josef, ale dle dobové módy se překřtil na Joea. Zájem mu lichotil a 19. 9. 1923 se konal sňatek. Po jejích vážných nápadnících – Toscaninim, Puccinim a Carusovi si vzala bývalého drogistu. Jenže ona se chtěla provdat za Čecha. Halsbach byl normální muž. Zpočátku mu dělal dobře zájem slavné ženy a její majetek. Jenže postupem času se mu logicky zajídalo žít v muzeu a ve starých časech. Nakonec r. 1929 odešel. Destinnová se stranila lidí, uzavřela se do samoty.

Sněhobílí ptáci
Konec přišel náhle. 28. ledna 1930 přijela k lékaři do Budějovic s krevním výronem oční sliznice. Při ošetření ji ranila mrtvice, v bezvědomí ji převezli do nemocnice, kde po třech hodinách zemřela. Když jí snímali posmrtnou masku, z levého oka jí stékala slza. Za života si sní nevěděli rady, ale pohřeb byl honosný. Tělesné ostatky byly neseny kolem Národního divadla a na Vyšehradě uloženy do Slavína. Sólisté opery se ujali standart jejích nejslavnějších rolí. Nebyla pohřbena tam, kde si přála. Ve Stránské zahradě. V přírodě. Těsně před smrtí napsala svůj epitaf, který je vytesán v pomníčku na břehu její milované Nežárky:

“Žijící, již smíte dosud všechny tyto smavé krásy zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých ptáků samot duše mé, jež dozajista do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa štěstí zašlého.“

   
28.02.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [5] Suzanne [*]

    Krásné čtení, díky

    superkarma: 0 28.02.2006, 15:33:45
  2. avatar
    [3] Laliari [*]

    Moc hezký a zajímavý článek

    superkarma: 0 28.02.2006, 08:01:56
  3. [2] Angel79 [*]

    A pozor Andela Muzikova nebyla jeji spolecnice!!!!Jen takova vitaci hospodyne:))))Ema ji ve skutecnosti nemela moc v lasce.

    superkarma: 0 28.02.2006, 04:06:43
  4. [1] Angel79 [*]

    Tak to je nadhera. Emicka je ma nejoblibenejsi operni pevkyne. Mam doma cd ,ktere je naprosto uzasne(v realu to bylo pry jeste hezci). Kdo se o ni vice zajima tak doporucuji precist i pameti jeji spolecnice Marie Martinkove. Jinak by me zajimalo proc se pise nekde Emma a nekde zas Ema.

    superkarma: 0 28.02.2006, 04:05:03

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme