Reklama

Po porodu mi dal personál vybrat, zda chci na standardní, či na volný nadstandardní pokoj. Nechtělo se mi být samotné a taky jako matka bez zkušeností jsem zvolila společnost. U Apolináře jsou na standardních pokojích tři lůžka, což mi přijde opravdu prima, a já si říkala, že si aspoň budu mít s kým povídat a s ostatními maminkami si vyměňovat zkušenosti.

S Emou jsem se viděla opět až druhý den dopoledne. Když sestřičky brzy ráno roznášely miminka k jejich maminkám, požádala jsem je, zda mi Emu ještě mohou pohlídat. Byla jsem ospalá jak Šípková Růženka a rozlámaná, a přiznám se, tak nějak jsem nevěděla, jak na to. Pořád jsem na ni ale myslela, jak se má a jak si ty svoje první okamžiky užívá.

Když jsem se prospala a sebrala odvahu, šla jsem si pro ni. Přinesly mi ji v takovém úhledném štuclíku, moc jí to slušelo a já se na ni musela pořád koukat.
Ema je holka šikovná, má silný sací reflex, takže s přisátím k prsu nebyl problém. První dva dny jsme „nacvičovaly“ podporu laktace, s častějším přikládáním ke každému prsu po dobu asi pěti minut. Po dvou dnech, kdy se mi spustilo mléko, jsem potom kojila jenom z jednoho. Vždy, když si Ema začala pochutnávat, viděla jsem všechny svaté. Počátky kojení bolely, než si bradavky zvykly, dnes už je to v pohodě.

V porodnici jsem zůstala 4 dny, uběhly jako voda, a já se každý den učila něco nového. Poté, co mi Ema předvedla široký rejstřík svých skopičin, jsem nechápala, že někdo chce domů hned. To nejcennější, co si prvorodička může odnést z porodnice, jsou rady a zkušenosti dětských sester.

Ema se totiž rozhodla, například hned druhý den, že se začne zalykat. Zakuckala se, otevřela pusu, vyvalila oči … a nic! Bafla jsem ji, zařvala: Dejchej! a mazala k sestřičkám. Sestřička hned odhadla situaci a Emě zavedla do žaludku sondu. Mrška jedna (Ema :-) ) si schovala ještě z porodního sálu trochu plodové vody, to aby mamince zřejmě předvedla, co umí. Když to vezmu přes blinkání, žížalení se díky prdíkům, nekakání, neklid, atd. atd., bylo toho na jednu novopečenou matku až dost. A když si uvědomíte, že se zároveň musíte postarat i o sebe…

Mohla jsem se kdykoliv s čímkoliv na sestřičky obrátit, pomohly radou i činem a dodaly mi jistoty: „Vždyť se s Emou teprve poznáváte, tak přeci nemůžete všechno hned umět, ani Vy, ani Ema.“  

A já říkám: tak nikam nespěchejte...