,,Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly.

 V terminologii soukromého práva tedy oprávněná osoba zbavuje povinnou osobu její povinnosti. U drobných přehmatů a dluhů se mluví spíše o prominutí, hranice ovšem není ostrá."
Tak tohle mi vygůglil strýček google na slovo ODPUŠTĚNÍ.

Nějak jsem si v první chvíli nebyla jistá, co to slovo vlastně znamená. Co všechno se dá odpustit? Prominout? Jak často můžeme odpouštět a promíjet, aby se z nás nestali tzv. naivní blbci? Proč na tohle strýček google odpověď nezná?
Já byla tzv. naivní blbec snad od plenek. Moje paměť sahá do dob, kdy mi rodiče každým rokem slibovali kolo.

Je mi 25 a svoje vlastní kolo jsem v životě neměla. Jako dítě jsem to brala jako zradu, nesplněné sliby ze strany rodičů. Postupem času jsem to překousla...zjistila jsem, že kolo bylo to poslední, co by mohlo můj život nějak ovlivnit.
....zrušení závazku či povinnosti...

Vždycky jsem si myslela, že rodiče by měli stát za svými dětmi v dobrém i zlém. Podporovat je na cestě životem, být jim oporou.

Má matka mi byla oporou snad jen jednou v životě. A to když jsem po učilišti místo na střední šla do práce, abych mohla splácet její nemalé dluhy.

Inu budiž, brala jsem to jako svou povinnost, byla jsem její dcera. Ale kde byly závazky či povinnosti ze strany matky, postarat se o své dítě? Kdybych byla problémová, kdybych fetovala, tahala se s klukama, kradla, tak neřeknu ani půl slova. Ale já se kvůli nim vzdala školy, přátel, svého života. Abych jim pomohla. A oni?

Trvalo mi dlouho než jsem překousla, že mě její muž vykopl z bytu, shazoval mě před ní, před sourozenci. Nepamatuju si, že by se mě kdy zastala.

Poslední kapka přetekla v době, kdy jsem přivedla představit přítele, otce mého dítěte. Na tu trapnou chvíli asi nikdy v životě nezapomenu. Po zjištění, že přítel nemá svůj byt, auto, že vydělává minimum s ním nepromluvila ani záchodová mísa.

Matinka nasadila výraz ,,my jsme něco a ty nic". Jakub to vzal s humorem, ale myslím, že mu to tenkrát ublížilo víc než mně. Párkrát na to ji potkal ve městě. Ze slušnosti pozdravil, ona ani nemrkla. Po narození dcerky se mi doneslo, jak mi matinka musí se vším pomáhat, hlídat malou, jak mi pomáhala finančně (lež, lež, lež). To už byl vrchol.

S matkou a sourozenci se nestýkám.

Slušně jsem je požádala, aby mou rodinu nechali být.
Ale odpustit,...to už asi nedokážu.

Bylo toho tolik, že se mi při každé vzpomínce zvedne kufr. Prošla jsem díky nim opravdu těžkým obdobím, musela jsem vyhledat odbornou pomoc, abych se s tím vším srovnala, abych se mohla nadechnout a jít dál...
Nejvíc bolí to, že i kdybych ji odpustit chtěla, tak to prostě nejde,...nešlo by to od srdce.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


To asi každý z nás pochopí. Alespoň se toho břímě pokus zbavit tím, že si řekneš, že jsi šťastná i bez jejího uznání a morální podpory. Taky mám otce pořád v hlavě, ale jen chvilkami a už to nebolí. Spíš je mi ho líto. M.

Myslíte, že schopnost odpuštění je výrazem osobní slabosti? Nebo spíš vyspělosti ducha a morální síla? Nebo je tou hlavní silou nechuť něco řešit?

Piště mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy.

Dnes losujeme drobné výhry k jednomu vašemu e-mailu, každé dvě hodiny!

 

Reklama