Ahoj,nedá se říct že bych tomu až tak věřila, ale když jsem byla malá, skoro každý večer jsem zaháněla Lasiku.

Tedy, jenom když mě táta koupal a následně na pračce sušil velkým ručníkem. Naproti bylo zrcadlo, takže když na mě ze zrcadla vykoukla střapatá hlava, rychle jsem zaháněla Lasiku. Kdyby se táta otočil, mohla by na něj houknout a vyděsit ho.

Jsem od mala dobrá duše a vím že leknutí není nic příjemného. Na mamku si Lasika nikdy netroufla, nevím proč.Na období kdy jsem měla panickou hrůzu z čertů si už nepamatuju. Ale
jednou jsem na Matějské pouti viděla vodníka. Vozil se na ruském kole a teprve když odcházel jsem si dovolila poznamenat, že tak starého vodníka jsem v celém svém (tehdy asi tříletém) životě neviděla. Nevím nakolik jsem si to dodatečně vykonstruovala, ale dodnes si pamatuju dlouhé šedé
vlasy, zelené sáčko a hnědé kalhoty.

Co se týče bubáků, ty u nás nikdy nebydleli, to  by táta netrpěl. Odjakživa nás vodil do lesa bez baterky a bafání za rohem bylo tabu, stejně tak jako buzení bez příčiny a sahání ledovou rukou na rozpálená záda - o tom se nežertovalo, co kdyby z toho měl někdo infarkt?

Navíc nebyl důvod zabydlovat les bytostmi, když tam bylo spousta starých známých - znali jsme jména většiny stromů, hub a rostlin. Byly tam veverky, ježci, zajíci a ptáci. Naše pohádky prostě byly spíše od E.T. Setona než od B. Němcové. A rozhodně se necítím nijak ošizena.

A kdyby, dneska už vím že pohrabáč platí na bubáky i na zloděje :-)

Eliza

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


…i na kokonty???  Bezva, řeknu to bráchovi. :)))) Díky za příspěvek a přeji Ti krásný den. Míša

A vy ostatní a strašidla? Měli jste své vymyšlené? Nebo naopak nějakou hodnou bytost? Pište od této chvíle na redakce@zena-in.cz . Dnes jsme zavítali do světa dětské fantazie a tam je moc hezky.

Hrajeme o luxusní čisticí emulzi značky Marionnaud.

Reklama