Elisabeth, které doma a později i přátelé říkali Lizzie, přišla na svět v Londýně v roce 1829 v rodině, která neměla na růžích ustláno. Otec sice přišel o veškerý majetek, ale i tak dopřál dětem přiměřené vzdělání a snažil se jim vštípit určité sebevědomí odvolávaje se na svůj údajně šlechtický původ.


Nuzné rodinné poměry ovšem donutily děti pracovat. Elisabeth se tedy vyučila modistkou a začala pracovat v londýnském salonu paní Tozerové. Tam se setkala se zajímavým mladým mužem, malířem Walterem Deverellem z avantgardního hnutí prerafaelitů. Ten zrovna vytvářel ilustrace na shakespearovská témata. Vysoká rudovláska by byla skvělá modelka! Jenže! Jsme v 19. století, ve viktoriánské Anglii, ve společnosti, kde je modelka chápána téměř jako prostitutka. Malíř proto oklikou požádá Lizziinu rodinu o svolení.  

Rodina po nějaké době souhlasí, a tak se Elisabeth stane modelkou nejen svého objevitele Deverella, ale i více malířů této skupiny. Nejznámějším portrétem z té doby je Ofélie Johna Millaise. Skutečně nádherný obraz, který má zvláštní kouzlo i historii. Aby malíř zachytil modelku co nejautentičtěji, musela ležet naaranžovaná dlouhé hodiny ve speciální vaně. Jenže voda byla raz dva studená, takže se prohřívala zespodu pomocí speciálních lamp. Primitivní technika ale selže, malíř si toho nevšimne a modelka se ho neodváží na to upozornit. A výsledek? Těžké nachlazení a zápal plic. Otec to malíři vyčítá a tvrdě požaduje zaplacení léčebných výloh. I když se Lizzie zdánlivě uzdravila, z nemoci se vyklubaly následky, které si pak ponese po zbytek života, a to nejen ty zdravotní.

John Millais: Ofélie

Jako modelka se seznámí i se svým osudovým mužem. O rok starší Gabriel Charles Dante Rossetti je také členem této avantgardní skupiny. Má italské kořeny, ale narodil se už v Londýně a prakticky celý život prožil v Anglii. Jeho rodina zachovávala italské tradice a způsob života i po příchodu do Londýna, kam musela emigrovat z politických důvodů.
Rosetti byl nejen malíř, ale i básník. Obzvláště miloval italskou literaturu, zejména dílo Dante Alighieriho. Do Lizzie se na první pohled zamiluje. I jí se líbí tento všestranný charismatický umělec. Jsou si navzájem inspirací. Lizzie totiž od dětství také píše a také se pokouší malovat. Brzy Dante požádá Elisabeth, aby přestala být modelkou ostatním. Chtěl ji mít jen pro sebe.

Pro Lizzie to není samozřejmě jednoduché, ale souhlasí. Jenže Rosetti váhá Lizzie představit své rodině. Proč, když ji tolik miluje? Obává se, že by ji rodina nepřijala. Jednak Lizzie pochází z nižší společenské vrstvy než on a také její zdraví je silně narušeno.


Udržuje ji ale v naději, že se s ní ožení. A pak zase couvne a rozmyslí si to! Tento stav trvá dlouhých deset let. Lizzie si zoufá, bojí se, že se objeví mladší modelka, která ji u Danteho nahradí. To se i čas od času stane! Lizzie má z toho deprese a začíná se u ní navíc projevovat i tuberkulóza. A řeší to ze zoufalství po svém. Začíná užívat tehdy zejména mezi umělci módní opiátový roztok laudanum, které obsahuje morfin a kodein. Laudanum se užívalo na všechno možné – na bolesti zubů, průjem, kašel, celkové zklidnění, na menstruační bolesti, dávalo se dokonce v malých dávkách i hyperaktivním dětem, i když tento termín ve tehdejší Anglii samozřejmě ještě neznali.

Mnozí romantičtí básníci i skladatelé té doby se vůbec netajili tím, že nebýt této drogy, nevznikla by většina jejich nejlepších děl. Také Lizzie si brzy na této droze vytvoří závislost. Jenže u ní se objeví jako vedlejší důsledek nechutenství. Lizzie povážlivě hubne. Dnes bychom ji zařadili do kategorie anorektiček. Přesto píše a maluje a díky obrazům si přijde na slušné peníze. V té době se také poprvé setkává s rodinou svého milého a vidí, že jim zrovna do oka nepadla.


A tak volí odjezd do Evropy, do Paříže. Po čase se opět vrátí do Londýna, nemůže to bez Danta vydržet. Nakonec se přece jen dočká. Dante ji v roce 1860 požádá o ruku, ačkoli si mezitím prožije románky s mladšími milenkami. Svatba je prostá, koná se na venkově, není na ni pozván nikdo z rodiny. Brzy Lizzie otěhotní, ale děvčátko se narodí mrtvé. Lizzie je zoufalá.
O pár měsíců později otěhotní znovu. Místo aby se radovala, má deprese a obává se budoucnosti. A pak si vezme větší dávku laudana, které nepřestala brát. Je to nešťastná náhoda, záměr či demonstrativní sebevražda?

Když najde Dante umírající Lizzie, okamžitě zalarmuje lékaře, kteří se ji snaží zachránit vypumpováním žaludku. Marně. Postupně přivolá další lékaře, ale nikdo jí nemůže pomoci. A tak Liziie po několika dnech umírá. Dopis na rozloučenou, který najde v její ruce, Dante spálí a tvrdí, že šlo o nehodu. Obává se reakce „své vyšší“ společnosti, která sebevraždy odsuzuje. Ale samozřejmě si to vyčítá! Do hrobu Lizzie pak ukládá i své verše.
Zbytek jeho života je ztrátou Lizzie trvale poznamenán. Ačkoli byl Dante doposud zapřísáhlý abstinent, nyní začíná holdovat alkoholu. Nic ho netěší. Maluje sporadicky, čas od času píše. Je ale přesvědčen, že nejlepší verše svého života dal do Lizziina hrobu.

A tak ho nechá otevřít. Jeho agent to zařídí, Dante se exhumace, odehrávající se v noci, neúčastní. Ten mu pak barvitě vylíčí, že tělo Lizzie je stále krásné a neporušené. Těžko uvěřitelné! Myšlenka na Lizzie Danta ale pronásleduje do konce života.
Přežije ji o dvacet let. Ženu svého života maluje i po její smrti. Pořád tu stejnou, vysokou, štíhlou, krásnou… Sám umírá na jaře 1882.
 
Foto: Wikipedie

 Na našem webu jste si mohli přečíst:

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama