Bulvár

Elioza: Byla jsem „sv. Lucie“ a „paní máma“ v jednom

No jéje, těch bylo. Neříkám, že jsem stvořená pro divadelní prkna nebo pro kameru, následně pro obrazovky. Ale již v době let školou povinných byla celkem povinná i účast na Puškinově památníku.

Jeho básně (Puškina, né jeho památníku) si nepamatuju, jen vím, že jsem se zúčastnila několika recitačních vystoupení v ruštině. To musel být zřejmě zážitek. Milosrdná amnézie mi dala zapomenout.

Vzhledem k tomu, že jsem byla jako dítko víc než stydlivější, nikdo netušil, že v době gymnaziálního studia mé kroky povedou do vojenského folklórního souboru. Zde v severních Čechách něco nevídaného a neznámého.

Ale většinu souboru tvořili vojíni, svobodníci, četaři i vyšší šarže a ti pocházeli právě z různých koutů Moravy a Slovenska. Tak jsem nenásilnou formou přičichla k folklórnímu umění. Musím uznat, že dodnes miluju temperamentní čardáše ze Slovenska i jiné tance jižní Moravy.

V tanci jsem celkem vynikala, dokonce jsem tančila i párová sóla, ale pokud jsem měla něco zazpívat, rozklepala se mi brada. To bylo zanedbatelné, pokud se zpívalo ve sboru, ale když jsme vystupovaly na pódiu jen dva páry, z toho jsme část zpěvu měly odzpívat my dvě tanečnice....tak bylo zle. Zpívala jsem jen do té doby, dokud ona zmíněná brada nedostala záchvat trémy a já pak už jen otvírala pusu a kolegyně dozpívala zbytek na vlastní plíce i hlasivky.

Takže tanec veřejně ano, zpěv veřejně nikoliv. Leda tak v hukotu ostatních hlasů.

Syn tančí od pěti let, takže se také natancoval a navystupoval veřejně, to by bylo na samostatnou kapitolu. Dcerka zatím vystoupila veřejně jen ve školce před rodiči a dalšími příbuznými. A také na gymnastice. Rozhodně její umění gymnastické nevypadá na nějaké závody, ale dokud ji to baví, ať se hýbe. Nemůže sedět přece jen a pořád u televize a koukat na pohádky, no ne?!

A já coby dospělá jsem několikrát vystoupila opět v kroji, ale tentokrát jen se ženami. Také jsem zaskakovala v divadle coby "sv. Lucie" a "paní máma" v dvojroli. Pro obě role nebylo potřeba hlasového projevu.

A tím prozatím moje veřejné vystupování končí.

Vlastně ještě jedno veřejné vystoupení alespoň jednou ročně absolvuju a to, přednes ujednání a rozpočtu na aktuální rok před celou třídou rodičů coby třídní důvěrník a zástupce rodičů.

K tomuto vystoupení nutnost hlasového projevu zcela nepochybně náleží. Nicméně jim to nemusím zazpívat. A tak, někdy s komickou vložkou autora, rodiče vyslechnou vše, co jim říkám. A věřte, jsou lepšími posluchači, než děti...

Hezký zbytek dne, přeje Elioza

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

 

Dnešní téma je o veřejných vystoupeních. Pište na redakce@zena-in.cz o vašich amatérských veřejných vystoupeních a úspěšnosti na nich. Nebo se vyjádřete k názorům našeho senátu na Superstar, či X Faktor.

Dnes ještě nebude chybět Chcípák a Borec, soutěž a cena pro příspěvek.pro příspěvek.

   
28.02.2011 - Příběhy - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. [2] pateta [*]

    enka1 — #1 Rodiče u nás jsou stejní, jen onomu zástupci rodičů dali přezdívku"ministr školství".

    superkarma: 0 28.02.2011, 18:08:22
  2. avatar
    [1] enka1 [*]

    K tomu poslednímu gratuluji obzvlášťSml67. Jak těžké je pro učitele sehnat mezi rodiči  některého spolupracujícího. A to po opuštění školních vrat po třídních schůzkách vědí naprosto všechnoSml16

    Díky za všechny učiteleSml16

    1. na komentář reaguje pateta — #2
    superkarma: 0 28.02.2011, 14:08:51

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme