Čtenářka s nickem Eliana se jako malá se na hřbitovech bála. Ale jako velká dokáže dušičkovou atmosféru krásně popsat ve svém příspěvku. Stačí jen kliknout na další příběh - dušičkový.

Mám ráda tento tajemný čas. Nikoliv jen proto, že čtu, kromě jiného, ráda fantasy, ale pro tu chvíli, kdy je čas se zamyslet a zavzpomínat. Otázky smrti nás většinou děsí, je to něco nenávratného a definitivního a já bych si strašně přála, aby život smrtí nekončil a bylo něco dalšího, snad ve vyšších sférách. Ale kdo ví jak to je? Říká se již staletí, že v tomto období je vyvěšena cedule OPEN na dveřích mezi naším světem a jakousi duchařskou realitou.  A fakt bych chtěla, alespoň některé blízké zahlédnout prosklenou vitrínou. Bohužel jsou zatažené mlžné závěsy a  není vidět nic. Mám je uložené v srdci a někdy i ve snech. Ne, není to melancholické vzpomínání, jen smíření.

Hřbitovy a já – jako děti jsme se opravdu a reálně bály, že tam straší a stezky odvahy kolem starých zdí porostlých břečťanem či plísní se často neobešly bez “bahna na hřišti” či neplánovanému úniku moči (hlavně kamarád Stáník !). Plížili jsme se  s klukama veledůležitě až ke kovové bráně a sledovali po setmění blikající svíčky. Stačilo, aby proběhla myš a nedej Bože, černá kočka paní Sukové (nebyla ona snad čarodějnice? –tatínek to někdy teda říkal...) a s řevem trpaslíka, jsme běželi dva kilometry domů, až se nám žralok na čínkách smál  až u paty...

Moji rodiče si potrpěli na pravidelné návštěvy hřbitovů co 14 dní. Jak já to nesnášela. Každou druhou neděli pěkně s motyčkou, svíčkou a konví se šlo ke hrobu, kde se v tichosti odehrál jakýsi rituál... Jednou jsem se ztratila a našli mne  za dlouho, jak krmím havrany . Těchto návštěv jsem byla zproštěna až když jsem si o něčí hrob při běhu ven k autu (těšila jsem se až z toho ponurého místa vypadneme), rozbila hlavu. Další roky nás opustilo mnoho vyjímečných lidí, ale  má svatba byla poznamenána smrtí dvou strýců, takže se rodina přesouvala v krátké době ze dvou rozloučení na svatbu. Nutno však říci, že  rozloučení se strejdou Zdeňkem bylo veselé (veselejší než naše svatba)  tak jako byl on sám a dodnes na něj všichni vzpomínají s úsměvem!

A tak hezky vzpomínejme, vzpomínejme na to hezké! Nechme si i to příjemné mrazení nad tajemnými duchařskými příběhy a užijme si barevný listopad než přijdou šedé plískanice!

Eliana

Pozn.red. : Text nebyl redakčně upraven

_______________

Jako jediná jste zmínila veselé „poslední“ rozloučení. Já myslím, že spousta lidí by si přála, aby se na ně vzpomínalo radostně a vesele. Děkuji za tento milý, opravdu krásně napsaný - příběh dušičkový.
Saša

 

Téma dnešního dne 1. 11. (s jednodenním předstihem) zní prostě a jednoduše - DUŠIČKY

Tentokrát nebudu klást žádné podotázky. Téma Dušičky je natolik silné, že určitě napíšete krásné příspěvky i bez bodů...

Pište na redakční e.mail: redakce@zena-in.cz

Jednu pisatelku odměním malým dárkem: knihou s příznačným názvem: Kniha duší. A k tomu přibalím luxusní čistící gel Solutions (ale ne na očištění duše, nýbrž na očistění pleti :)

darek

Reklama