Reklama

Vždy jsem byla dítě lístostivé a soucitné.  Můj první samostatný výlet do Prahy v 15-ti letech byl pro mne však velmi poučný. V našich končinách nebylo zvykem potkat žebrajícího člověka a hle v Praze seděl na papírové krabici žebrák s rukou napřaženou  a na špinavý kabát mu pozvolna posedávaly sněhové vločky. Naříkal, že má hlad. A já, dítě hloupé, se slzami dojetí a pamětno dojemných amerických filmů, kde tito lidé umírali na ulici, jsem vytáhla svůj zabalený chleba s máslem a vysočinou a k tomu přibalený pomeranč. Srdce mi polil utěšující žár z vykonaného dobra, když jsem toto vkládala do rukou hladovějícího a potřebného. Pomalu jsem odcházela, v srdci třepotající motýlky, když jsem ucítila herdu do zad. "Ty krávo, copak nemáš žádný prachy?" ozvalo se mi za zády chvíli po té, co mě sejmul mezi lopatkama  pomerančem a na zledovatělém chodníku sly pe pomalu kutálelátky vysočiny... Inu, takový je svět. 

   Pokud si říkáte, že jsem posléze zavrhla jakoukoliv pomoc potřebným. Tak nezavrhla. Asi o pět let později jsem se stala organizátorkou několika humanitárních akcí v naší obci. První byla pro lidi v poválečné tehdejší Jugoslávii, něco pro Čečensko, ale především pro postižené povodněmi zde u nás. A tam jsem skončila, protože mě to tak psychicky vyšťavilo, že už jsem fakt dál nemohla. Vybírali jsme vždy jen věci jako oblečení, domácí potřeby, hygienické potřeby, deky, nářadí, vodu, potraviny... Bylo třeba zajistit sběrní místo, zabalení věcí, přeskládání, odvoz a předání. Bylo tam hodně pohnutých osobních příběhů a neskutečně dojemná solidarita i od lidí od kterých jsem to nečekala, měla jsem vždy ten nejlepší tým dobrovolníků - bez nich by to nešlo, ale opravdu to bylo náročné.

Asi je lepší, když to dělá někdo otrlejší, kdo se od těch osobních zoufalých příběhů postižených dokáže oprostit, na mě to bylo po pár letech dost. Nyní v těchto sbírkách pokračuje sestra, ale je to již pro Diakonii, kde se to v okolních obcích naučili lidé brát jako vyčištění skříní a zbavení se krámů, které někde ještě poslouží. Už při samotném sběru to funguje, že někdo něco přinese, vymění si to s někým jiným, něco se odveze na charitu a všichni jsou spokojení. Z počátku než si poprvé lidé vyčistili půdy nosili nechutné balíky (což končilo samozřejmě v odpadu), ale nyní jsou to krásné poklady od oblečení, knih, nádobí, hraček, starých časopisů, komiksů, klobouků z 30.let a je fajn, že se to ještě využije! I charitativní bazárky mi přijdou fajn. Toliko k charitě.

Hezký den

Eliana

Text nebyl redakcí upraven.

Dnes si povídáme na téma charita. Jaký je váš názor?

redakce@zena-in.cz