O čtenářce s nickem ekleinovka víme už dávno, že je rozený dobrodruh :), ovšem tento její příběh, z toho až běhá mráz po zádech, a to doslova. K dispozici jsou i krásné fotografie.

Jak jsem si hrála s ohněm a málem prohrála... a nejen já

Jsem už odmala tvor, ke kterému riskování tak nějak patří. Čím jsem starší, tím více na jeho intenzitě ubírám. Když mne popadne opět touha si pohrát s ohněm, projede mi hlavou jakési varování. A já se učím mu pomalu a jistě naslouchat.

Moje pouto k horám je někde ve mně zakódované. Je tak silné, že i když už nemohu jít dál, tak lezu a šlapu úplně automaticky. Nějaká síla mne pořád táhne dopředu...ale musí mi zbýt i síly na cestu zpátky. A ta se někdy kvůli nepřízni počasí dokáže pořádně zkomplikovat.

Tento příběh už je pár let starý. Tentokrát jsme nelezli po horách po svých, ale v březnu dali túru na běžkách. Počasí bylo nádherné, takže trasa po hřebenech v Krkonoších byla něco nádherného. Vyjelo nás šest, pět chlapů a moje maličkost. Azurově modré nebe, třpytivý sníh, rozhled dolů byl úžasný. Trasu jsme znali a cesta rychle ubíhala. Ani jsme si nevšimli, že jsme se stočili jiným směrem a obloha se začíná rychle zatahovat. Zvedl se vítr a začala pořádná fujavice. Navlékli jsme na sebe, co jsme měli v batozích a drželi se při sobě. Vichr sílil, nebylo vidět na krok. Sněhové vločky štípaly do tváří a nám už nebylo vůbec do smíchu. ,,Za chvíli to přejde,“ utěšoval nás jeden z kamarádů, známý horal. Jenže nepřecházelo. Mobil jsme sice měli, ale  GPS tehdy ještě nebyly. Kde se právě nacházíme, nevěděl nikdo. ,,Jsme v pr....,zavolejte horskou, „ pravil další. Jenže nebyl signál.

Začala mi být hrozná zima, a i když nás bylo tolik, strach ve mně narůstal. Pokračovali jsme neznámo kam. Šlo to pomalu, čerstvý sníh byl mokrý, lepil se na lyže a síly pomalu docházely. Vepředu se kamarádi střídali, já v zákrytu mezi nimi. Měla jsem toho už plné zuby. Bloudili jsme takhle čtyři hodiny a záchytný bod kdesi v neznámu. Nohy jsem vlekla za sebou a právě jsem chtěla špitnout, že už mám dost. A bác. Spadla jsem z nějakého srázu. Bylo mi  v tu chvíli všechno jedno. Chtělo se mi strašně spát. Víc už znám jen z vyprávění ostatních. Dala jsem si pořádnou ránu do hlavy a byla celá potlučená. Zachytila jsem se na kusu skály a pode mnou byl strmý skalnatý svah. Prý v té chvíli přestávalo sněžit a obloha se začala vyjasňovat. A naskočil signál. Horská přijela rychle. Měla už echo od manžela, který tehdy zápasil s chřipkou na hotelovém pokoji a nemohl s námi vyrazit. My jsme prý chodili pořád dokola. Já skončila v nemocnici s otřesem mozku. 

Po třech dnech mne propustili a zbytek dovolené jsem strávila na sjezdovkách. Sice jen pár hodin denně, ale užívala jsem si jízdy jako nikdy před tím. Muž mi dodnes tvrdí, že když jsem padala dolů, měl hrozný pocit a rozbušilo se mu srdce jako o závod. Kdo ví? 

ekleinovka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

fotojedna...

fotodva....

_______________________

Kdo ví… …, ten, kdo nad Vámi po celou dobu bděl a dal Vám šanci. Ale musí mít fušku s tím hašením ohně, se kterým si zahráváte :)
Děkuji za skvělý příspěvek i nádherné fotografie! Četlo se to jako napínavá kapitola dobrodružné knihy...
„Bezpečný“ víkend přeje
Saša

Téma dnešního dne:  Zahráváte si s ohněm?

Téma, které má hodně podob.

  • Zahrávat s ohněm si můžete při neuvážené a riskantní známosti
  • Při opomíjení svého zdravotního stavu
  • Při braní nevýhodné půjčky, na jejímž konci straší exekutor
  • Při extrémních sportech
  • Při stěhování se do neznámých končin
  • Anebo třeba i při vyslovení pravdy tam, kde na konci čeká upálení.
    Ale jakožto potomci Jana Husa to riskneme :)

Své ohnivé příspěvky pište na
redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jednu ze „žhářek“ odměníme pěkným dárkem: kdyby se spálila od nohou, dostane osvěžující sprej na nohy s mátou a aloe, kdyby seshora, dostane šampon a kondicionér s květem jetele, a kdyby se spálila na duši, ať je hezká alespoň zvenčí - díky oční kosmetice AVON.

dd

Reklama