Reklama

Další příběh napsal perem čtenářky ekleinovky sám život. Někdy nám postaví do cesty opravdu strašné zážitky. Více již v jejím napínavém příběhu.

Pohodové úterý všem a hlavně beze strachu, úleku a následného šoku....i když,někdy je vlastně krásné se bát.
Když vezmu svoji osobu,myslím,že mám pro strach uděláno. Mám dosti drsnou školu života, která mne lecčemu naučila,poučila a posunula dál. Ale strach mívám,to přiznávám.

Můj nejhrůznější zážitek je hodně starý. Nebyla jsem na něj sama. Díky Bohu. Vracely jsme se s kamarádkou pozdě večer domů z večírku. Protože nám poslední spoj ujel, rozhodly jsme se pro zkratku. Tou byla cesta tři kilometry lesem. Dojely jsme na konečnou trolejbusem a dál už pokračovaly po svých. Spěchaly jsme. Mobily nebyly ještě ani ve fázi vývoje a spílání rodičů jsem měla živě před očima.Vůbec jsme si nevšimly,že nejdeme tmavým lesem samy.Cestou jsme ještě diskutovaly,smály se zážitkům z večírku. Najednou jsem zbystřila sluch. ,,Dělej,musíme zrychlit,“ pobízela jsem Markétu. Přidaly jsme do kroku,co to šlo. Podivné zvuky za námi,které jsem vnímala jako praskání suchých větviček, se přibližovaly. A hrozné funění. ,,Asi divočák,“ ječela Markéta a hledala nejbližší strom, kam by vylezla. ,,Nezdržuj,poběž,“rvala jsem ji za rukáv. Markéta hrozně řvala a nemohla se pohnout z místa. Před ní namísto divočáka stál chlap jako hora. Úplně ji paralyzoval. ,,Holčičky moje,samy v lese,to se nebojíte?“Promluvil hrubým hlasem. Alkohol z něj byl cítit na sto honů.

Než jsem se nadála, chytil mne pevně za ruku. Zabolelo to. Dostala jsem strach. A pořádný. Kousla jsem ho .Pustil sevření a s nadávkami se vrhl na Markétu. Ta stála na místě jako přikovaná. Povalil ji na zem. Vůbec se nebránila. Chlap z ní začal strhávat svršky. Popadla jsem první kámen,co mi přišel pod ruku. Vší silou jsem ho uhodila do hlavy. ,,Ty malá svině,Ty si budeš zahrávat?“ Pustil ji a vrhl se na mne. Kroutil mi ruce, jednu se mi podařilo vysmeknout a prsty jsem ho píchla do oka. Markéta se probrala z letargie. Zezadu ho kopla mezi nohy. Využily jsme okamžiku,kdy se svíjel bolestí na zemi a vzaly nohy na ramena. Držely jsme se za ruce a kličkovaly jako zajíci. Chlap se vzpamatoval a pokračoval v pronásledování. Jeho výhrůžky se rozléhaly široko daleko. Připadaly jsme si jako štvaná zvěř.

Najednou mi projelo hlavou: ,,Zalehnout,ani se nehnout“. Zalehly jsme do křoví, držely si rukama ústa, ani jsme nehlesly. Cítila jsem,jak rychle mi tluče srdce,pot stékal  v potůčcích po celém těle. Oči jsem měla plné hrůzy,strachu o holý život.O můj i Markéty. Byly to nejhorší chvíle mého života. Zdálo se mi,že kroky a funění chlapa jakoby se vzdalovaly. Ležely jsme tam potichu jako myšky hodně dlouho. Každý zvuk,který jsme vnímaly,v nás vyvolával další hrůzu. Konečně jsme se zvedly a klopýtaly pomalu lesem k domovu. Vypadaly jsme strašně. Oblečení potrhané,samá modřina a odřenina. Mně se na rtech a celé bradě objevil veliký opar. Markéta měla monokla a šrámy na krku. Tyhle fyzické bolístky ale nebyly vůbec nic oproti psychickému šoku. Doma byl jen táta,při pohledu na dvě zbědované,vystresované holky mu všechno došlo. Okamžitě nás naložil do auta a jeli jsme do nemocnice. Po ošetření výpověď na policii.....

Zkrátím to. Chlapa nenašli. My s Markétou jsme se ze šoku naštěstí brzy vzpamatovaly. Ale lesem už jsme samy nikdy nešly. Ještě teď nemám dobrý pocit, když jdu bez doprovodu. A to už uplynula spousta let. Když se tak ohlédnu zpět, měly jsme vlastně štěstí v neštěstí.

Přehodím výhybku. Je lépe myslet na hezké věci,které člověku přináší radost a klid nejen v mysli,ale i v duši. A umět se z nich těšit. Smát se. Milovat život a lidi kolem sebe. Rozdávat lásku. To je nedílná část mého já. A věřím, že většiny homo sapiens.

ekleinovka

pozn.red.: text nebyl redakčně upraven

______________________________

Tak to je „zážitek“, který vám rozhodně nezávidím. Chvilkami mi to připomínalo film Smrt stopařek, ještě, že jste se ubránily a měla jste ten spásný nápad si lehnout na zem a ani nedutat.
Děkuji Vám, že jste napsala a pokud jste s Markétou v kontaktu, tak ji pozdravujte (ale jen tak, bez připomínání)

Pěkný den v duchu s tím vašim krásným, posledním odstavcem ))
Saša  

Tématem dnešního vydání je: Strach a jak ho překonat. Máte bobříka odvahy?

  • Bály jste se něčeho tak, že vám až zdřevěněly nohy?
  • Jak překonáváte strach?
  • Napište historky, ať už současné, nebo z dětství
  • Napište i historky vašich dětí
  • Je pravdivé pořekadlo, že „Strach má velké oči“?
  • Uznáváte pořekadlo druhé: Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!
  • Strach i odvaha mohou mít mnoho podob

Sáhněte si na dno své odvahy a napište nám o tom na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Těšíme se na vaše příspěvky

Jednu ze čtenářek odměním čerstvě praženou kávou Arabica (aby ji dala sílu bdít po celou noc) a zmatňujícím tónovacím make-upem od firmy Garnier  (aby nebyla bledá jako hrabě Drácula)

darecekk