Rodina

Edice Otvíráme: Slovenská inspirace na cestě: od „de iure“ k „de facto“

Když se v Česku řekne „A“ (reforma ústavní péče), „B“ často znamená: podívejte se na Slovensko. A tak jsme to udělali. Přinášíme rozhovor s Dankou Žilinčíkovou, která pracuje v Banské Bystrici ve slovenské nevládní organizaci Návrat.

NávratV té organizaci Návrat, která před téměř patnácti lety stála u zrodu slovenské reformy péče o děti. Veřejný průběh české reformy, říká Danka Žilinčíková, je zatím podobný jako před lety na Slovensku: „S termíny i s pojmy, které reformu ohlašují, přichází vlna odporu. A tento odpor spouštějí stejní klíčoví hráči systému péče o děti.“

Kdykoli mluvíte v Česku s odborníky, ať už pocházejí z neziskového sektoru, z ministerstev nebo z lékařských organizací, všichni říkají: na Slovensku, tam proběhla reforma úspěšně. Slovenská vláda se domluvila s Návratem a ten reformu úžasně připravil a realizoval. Jak to vlastně bylo?
Určitě se nikdy nestalo, že by se vláda s námi domluvila. Ale v jistých etapách byly nevládní organizace a jiné platformy (např. Fórum ředitelů dětských domovů, iniciativy krizových center a jiné) výrazně zataženy do jednotlivých kroků změn v ochraně dětí mimo rodiny. Návrat byl jednou ze tří velkých organizací (další jsou UNICEF a Úsměv jako dar), které se věnovaly lobbingu ve věci ochrany práv dětí žijících mimo rodiny a otevíraly některá důležitá témata; což pak pomohlo k tomu, že se reforma rozběhla rychleji. (Je třeba si uvědomit, že jsme nedělali jenom lobbing, my jsme přednostně poskytovali služby v oblasti náhradní rodinné péče a pomoc při umísťování dětí do nových rodin, takže jsme byli organizací, která poskytovala služby i v systému, který existoval, a ještě jsme iniciovali jeho změny.)

Takže reformu mělo na starosti slovenské Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny a vše šlo normální legislativní cestou...
Je třeba si uvědomit, že když jsme na Slovensku začínali tlačit, aby se vláda zabývala reformou ochrany dětí, které žijí mimo rodinné prostředí, neměli jsme ani zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Chyběl základní rámec. Museli jsme být iniciativní a tak se stalo, že jsme do současné legislativy mnoho věcí skutečně přinesli. Byli jsme skutečně proaktivní, protože jsme znali terén (co se děje či neděje v situacích dětí a rodin). Většinu jsme jen nadhodili, ty věci pak procházely odbornou i politickou diskusí a v některých případech byly nakonec přijaty v souladu a někdy proti našim představám, které jsme získali v terénu. Rozhodující byla vůle Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny, respektive jeho metodického úřadu: Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny.

Jak dlouho se vlastně reforma připravovala?
Záleží na tom, co všechno zahrneme pod pojem reforma. V naší zemi se toto slovo ani nepoužívalo. Já jako reformu vnímám období druhé poloviny devadesátých let do přijetí zákona na ochranu dětí (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí a sociální kuratele), což se stalo v roce 2005, a jako další etapu reformy vnímám události od roku 2006 doposud. V této etapě zkvalitňujeme systém ochrany dětí, nejenom těch žijících mimo rodinu, ale všech, které už registrují oddělení sociálně-právní ochrany dětí (už několik let mají rodiny s problémy právo na podpůrné programy a služby od akreditovaných subjektů (na základě priorit regionálních úřadů).

Říkáte, že v Česku pozorujete podobný odpor jako tehdy na Slovensku. Co bylo u vás vnímáno jako nejkontroverznější? Transformace dětských domovů? Systém pěstounské péče?
Určitě nejkontroverznější bylo – a dodnes vlastně je –, že systém ochrany dětí žijících mimo rodinu a prevence je stále postavený na dětských domovech. Když nejvíce peněz i lidských zdrojů v ochraně dětí „pracuje“ v koncovém bodě systému (v dětských domovech) a ne na začátku při zachycení problému, něco není v souladu s řádem. Vnímám to jako pozůstatek socialistických tradic. Dětské domovy u nás prošly mnohými proměnami a zákon změny nepustí – jednotlivé části systému kladou odpor. Největší odpor kladou samozřejmě lidi. A je to pochopitelné – při reformě systému ochrany dětí jde především o postojovou změnu – na něco jsme zvyklí a je nám v tom nějak dobře, ale systém ochrany dětí není pro nás, ale pro děti: a to chce změnu nazírání na dítě, na jeho svět a na neodmyslitelnost nejdůležitějších vztahů v životě dítěte, které může mít dítě jedině v rodině.

Tedy i na Slovensku lidé říkají, že dětské domovy tu přece musejí zůstat jako pojistka? Třeba pro případ, že by pěstounů bylo málo?
Ano, správně – jako pojistka. Jenže my i vy s tou pojistkou fungujeme celé roky jako s hlavním a neodmyslitelným místem péče. Je to podle mne past. Nesnažíme se dost, aby pojistka nemusela být použita. Jak to, že máme tolik dětských domovů a nemáme trojnásobně či pětinásobně víc dostupných služeb, terénních rodinných asistentů, poradců a podobně? Používání pojistky se stalo normou... To znamená, že s normou něco není v pořádku? Anebo s něčím jiným?

Překvapuje mne, co říkáte. Slýchám a čtu, že na Slovensku už dětské domovy nemají…
Dětské domovy máme. Pokud nastane situace, že dítě nemůže žít v biologické rodině, de iure má přednost jeho umístění v širší rodině, pak v náhradní rodinné péči. Dítě (a jeho rodina) se však dostane do systému procesů: posuzovacích, kontrolních a intervenčních (často bez dostupných pomáhajících služeb), které jsou různě těžkopádné, dítě se dostane do zařízení, která jsou možná kvalitnější než v minulosti, ale stále jde o ústavní výchovu. A nejen to: stále jde o oddělení – separaci dítěte od jeho rodiny (od jeho vztahů), a to je spojené s pocitem bolesti, s obrovskou ztrátou, se zoufalstvím, s pocitem prohry a beznaděje, s pocitem hněvu a s odporem – na všech stranách. A s těmito pocity je třeba počítat při pomoci všem, kterých se týká... A pokud jde o dítě: když mu chceme skutečně pomoci, je jim třeba předejít – předejít separaci od rodiny, případně radikálně zkrátit čas, který dítě stráví mimo rodinu.

Naštěstí – a na to jsme hrdí – stát přiznal speciální ochranu malým dětem. U malých dětí to funguje tak, že (pokud se dostanou do systému ústavní péče) jsou na přechodnou dobu umístěny v profesionálních rodinách, přičemž náhradní rodiče jsou zaměstnanci původních dětských domovů.

Mají ty děti u sebe doma?
Ano. Děti žijí v domácnostech svých profesionálních rodičů s celou jejich rodinou dennodenně, i v noci.

Malými dětmi myslíte ty, které dříve šly do kojeneckých ústavů? Tyto ústavy tedy na Slovensku nezůstaly v žádné, byť přejmenované podobě?
Ne, všechny děti do šesti let jsou v profesionálních rodinách. Výjimku tvoří děti se specifickými zdravotními obtížemi – ty jsou v samostatných skupinách v rámci zreformovaných dětských domovů (a to mi je líto – myslím, že právě tyto děti by potřebovaly rodinné prostředí a hluboký vztah s jedním pečovatelem nejvíc).

A jak to probíhá dál?
Buď dítě přečká nějaký čas v dočasném profesionálním rodinném prostředí, které je odborně připravené, je monitorované a podporované (víceprofesním týmem dětského domova), a pak se vrátí domů k biologickým rodičům, anebo jde k adopci nebo do pěstounské péče k dlouhodobé náhradní rodině.

V Česku se hodně mluví o tom, že jedním ze základních problémů reformy je nedostatek pěstounů. Jak jste tohle na Slovensku vyřešili?
I tohle je jeden z argumentů na straně odporu k reformě. Možná je lepší otázka: jak přilákat k profesionálnímu pěstounství (u nás k profesionálnímu rodičovství) „KVALITNÍ“ lidi? Samozřejmě, že některé věci nebyly připravené dopředu. Například Návrat dělal a dosud dělá (každoročně) kampaň na vyhledávání lidí, vhodných pro pěstounskou péči, ale i pro profesionální rodičovství dlouho před tím, než byl přijat zákon o ochraně dětí, ve kterém se mluvilo o tom, že profesionální rodiče se mají starat o malé děti. Byli jsme to my, kdo navrhoval přípravu či vzdělávání profesionálních rodičů. Chtěli jsme postupně vytvořit nějaký jednotně uznávaný standard přípravy. Postupně se o to ministerstvo zajímalo. V letech 2008 až 2011 si ministerstvo v rámci národního projektu kontrahovalo organizaci, která vyhledávání dělala – a jedno je jisté – ne všichni připravení zájemci o profesionální rodičovství dnes mají pracovní místo (to znamená, že lidé se pro tuto profesi rozhodují, něco o ní už vědí a hlásí se k ní a je jich víc, než může systém zaměstnat). Musím podotknout, že samotná příprava těchto lidí nestačí na výkon této profese, je třeba dalších odborných znalostí a služeb.

Jestli tomu rozumím dobře, vidíte ve faktu, že jste na Slovensku jen dvě nevládní organizace pracující v této problematice, výhodu? Že bylo snazší sjednotit metodiky vzdělávání pěstounů nebo profesionálních rodičů? Protože v Česku je metodik celá řada.
Já spíš vidím jako důležité, že nebyla určena žádná oficiální metodika. Návrat i Úsměv jako dar mohly jít vlastní cestou. A samozřejmě i stát. Úsměv jako dar koupil americký vzdělávací program PRIDE a snažil se ho celoplošně zavést, dokonce i ve spolupráci s metodickým odborem ministerstva. Je třeba si uvědomit, že nestačí jen jednorázově projít nějakým vzdělávacím programem. Myslím, že je důležité postavit dlouhodobý systém vzdělávání. My jsme se metodicky vyhranili jinak, postupně jsme budovali vlastní vzdělávací program spolu s rodiči, které jsme dlouhodobě provázeli náhradním rodičovstvím. Modifikovali jsme náš přístup i na základě polské zkušenosti a na základě pilotních projektů, které jsme odzkoušeli v terénu. Ministerstvo uznalo, že je možné využívat i jiné přístupy a že by neměl existovat jediný vzdělávací program. Určitě by měly existovat minimální anebo optimální kvalitativní a kvantitativní standardy (základní rámec pro tyto standardy naše právo má). V zákoně o ochraně dětí pak stojí, že se nevládní organizace mohou ucházet o akreditace a licence v různých částech sociálně-právní ochrany dětí. A stejně mohou být akreditovány různé vzdělávací programy pro rodiče či profesionální rodiče – v rámci podmínek ministerstva školství. A jedna z licencí je i na přípravu profesionálních rodin. Návrat takovou licenci má a získal ji s vlastním vzdělávacím programem. Jiné organizace ji mají zase s programem, který používají ony.

Když se podíváte po nějakých sedmi letech na fungování slovenského systému, co vás napadá? Objevily se nějaké slabiny, které dřív nebyly vidět?
Určitě, ovšem jako nejdůležitější se ukázal být lidský faktor. Reforma vyžaduje i postojovou změnu, osvobození se od stereotypů, a to se ještě zcela nenaplnilo. Ukazuje se, že legislativa je jedna věc a její naplňování věc druhá. Existují bílá místa ve vztazích mezi jednotlivými hráči systému, v kompetencích jednotlivých aktérů, existují pnutí mezi státem, obcemi, dětskými domovy a licencovanými subjekty, atd. Takže postupně se odhalila spousta věcí, které se nyní napravují tak, že se lidé postupně dovzdělávají a také společně dělají sociálně-právní ochranu dětí a sociální kuratelu.

Můžete dát příklad?
Třeba zaměstnanci dětských domovů, které se transformovaly na tzv. rodinné buňky či skupiny, najednou začali používat pojmy jako rodina i v komunikaci s dětmi. Říkali jim: já jsem máma a já jsem otec. Což je velmi nebezpečné.

Anebo nevládní organizace (s akreditací ministerstva) mají často pružnější a rychlejší možnosti reagování na situace v terénu, pracují s méně rodinami, ale mohou pracovat dlouhodobě, kreativněji a kvalitněji. Zaměstnávají celou řadu skvělých profesionálů, kteří často mají i větší odborné zkušenosti, lepší přístup k dlouhodobému vzdělávání, ale například jejich odborné zprávy neměly před soudem takový status jako zprávy ze státních institucí apod.

A tato praxe trvá?
Víte, jak fungují stereotypy; takže ano, někde to ještě může i fungovat, i když tlak proti tomu byl veliký.

Několikrát jste zmínila Polsko. Znamená to, že polská praxe byla výraznou inspirací pro slovenské řešení?

Pro Návrat určitě. Návrat přinášel tyto věci na Slovensko mezi odborníky i státní úředníky, takže svým způsobem něco z polské zkušenosti bylo inspirací. A vypadá to, že tomu tak bude i dál, protože v Polsku mají dokončenu decentralizaci, což my na Slovensku nemáme. Je to problém, protože duální systém zachovává nějaké malé kompetence k ochraně dětí samosprávě, a pak je tady stát. Kdežto v Polsku a u vás je decentralizace vlastně dokončena.

V České republice stále ještě podle statistik platí, že více než 50 procent dětí se ocitá v  ústavní péči z tzv. sociálních důvodů. Děje se to i na Slovensku?
Oficiálně dítě nesmí být odebráno rodině ze sociálních, a tedy z ekonomických důvodů. Jenže praxe je taková, že bych některé z  odebraných dětí rozhodně přiřadila k důvodům ekonomickým. Nepovažuji to za čisté. Je mi líto, že se problematice posuzování situace rodin a dítěte věnuje u nás málo pozornosti (multiprofesní a odborné). Nevnímám dosud žádnou vůli slovenského ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny vyžadovat při posuzování situací dodržování nějakých standardů. Čili, formálně to být ze zákona nesmí, ale každá paní posoudí stejnou situaci jinak. Podle mého se používá hlavně tzv. zvykové právo či zvykové posouzení – „takhle se to tady dělá“ a podobně.

Veřejné mínění v České republice nestaví institut pěstouna příliš vysoko. Argumentuje se tím, že pěstouni si berou děti do péče pro peníze… Jak to je na Slovensku?
Je to srovnatelné. A je to nesmyslné. Když jde někdo dělat do dětského domova, nikdo se nepozastaví nad tím, že dostane výplatu. Tak proč se „profesionální pěstounství“ nepovažuje za práci, když to práce je? V každém případě za to může stát – a jak na Slovensku, tak i v České republice s tím nic nedělá. Ani u vás, pokud vím, ani na Slovensku neproběhla žádná kampaň, která by měla pomoci zvýšit status pěstounství. Samozřejmě, že se v tomto ohledu snaží svými prostředky nahradit roli státu nevládní organizace. Za posledních devět let se něco malinko pohnulo, ale ne zásadně.

Myslel jsem si, že to na Slovensku bude trošku jiné kvůli hlubšímu náboženskému založení tamní společnosti. Že zde bude přítomný prvek křesťanské solidarity s bližním…
Tak to jste se zmýlil. I na Slovensku je solidarita jen odtud až potud. Lidé dají peníze na dítě v dětském domově v zásadě rychle, dokonce si adoptují to v Africe, ale vzít si takové dítě domů? Souvisí to asi s mnoha jinými sociálními a dalšími aspekty... A stejně tak s dlouho udržovaným postojem veřejnosti, který mnoho let byl tvořen i prostřednictvím médií...

Michal Růžička

 

Občanské sdružení Návrat

Občanské sdružení Návrat je slovenská nezisková organizace, která od roku 1993 prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z institucí (dětských domovů) do rodin, v duchu přesvědčení, že jedině rodina se stabilními a milujícími rodiči dokáže dítěti poskytnout optimální podmínky pro zdravý duševní vývoj. V současnosti pracuje v sedmi regionálních centrech sdružení víc než třicet odborníků (sociálních pracovníků, speciálních pedagogů, psychologů aj.), kteří poskytují komplexní služby ve dvou základních oblastech: v náhradní rodinné péči a v sanaci ohrožených rodin. Desítky dalších specialistů spolupracují se sdružením externě. Návrat se na Slovensku významně podílí na reformě péče o ohrožené děti.

Zdroj: Tisková zpráva

O Edici Otvíráme už jste si v magazínu žena-in mohli přečíst:

   
13.08.2012 - Děti - autor: red

Komentáře:

  1. avatar
    [5] hubajda [*]

    lidicka — #1 take si myslim

    superkarma: 0 23.08.2012, 22:56:07
  2. avatar
    [4] ekleinovka [*]

    Ono je tohle všechno loterie.....Sml80

    superkarma: 0 13.08.2012, 18:09:11
  3. [3] Trefa [*]

    Trefa:tak tedy nase snemovna se ma kde ucit.za druhe hlevne aby se dobre vybrali pestouni,a meli deti radia dali jim lasku.

    superkarma: 0 13.08.2012, 13:24:03
  4. avatar
    [2] ladouch [*]

    lidicka — #1 Je to tak v dnešní době, to není žádná legrace.Sml23Sml23Sml23

    superkarma: 0 13.08.2012, 10:55:19
  5. [1] lidicka [*]

    S profesionálními pěstouny bude asi problém všudeSml22

    1. na komentář reaguje ladouch — #2
    2. na komentář reaguje hubajda — #5
    superkarma: 0 13.08.2012, 06:25:57

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme