Naše cesta k náhradnímu rodičovství začala před 11 lety. Měli jsme pětiletého a ročního syna a chtěli do rodiny přijmout další dítě. Prošli jsme psychologickými testy, absolvovali přípravku a po roce odjeli do KÚ adoptovat krásnou téměř tříměsíční Janu.

adopce

Léta plynula, děti rostly a já nastoupila do práce. Rozhodli jsme se přijmout další dítě, tentokrát do pěstounské péče. Po dalších psychologických testech i přípravce k nám po dvou letech čekání přišel pětiletý Rom Petr (starším dětem tehdy bylo 14, 10 a 8 let).

Kvůli navázání kontaktů s „biorodinou“ jsme začali spolupracovat s Institutem Natama. Věděli jsme totiž, že maminka chlapce v DD navštěvovala a vztah bude chtít zachovat.

První měsíce byly velmi náročné pro Petra, pro nás i pro ostatní děti. Jeho projevům a chování jsem často nerozuměla. Nechápala jsem propastný rozdíl mezi jeho inteligencí (v pěti letech se rychle naučil číst, psát a počítat) a chováním (vztek, agrese proti sobě, vůči mně i ostatním dětem). Konzultace v Natamě nám pomohly. Absolvovali jsme v Natamě základní výcvik pro žadatele a pomalu začínali chápat, jak se kterými Petrovými projevy pracovat a jak pomáhat dalším dětem, aby se náš život vrátil k normálu.

Úlevu přineslo stěhování do většího bytu. Po Petrově příchodu jsem zůstala téměř půl roku doma - pobírala jsem dávky pomoci v mateřství a čerpala dovolenou. Po opětovném nástupu do zaměstnání jsem musela úvazek zkrátit na polovinu.

Petr již s námi žije třetím rokem. Poprvé od jeho příchodu k nám mám konečně pocit, že si je u nás jistý. Přichází již za mnou se svými problémy. Ale stále vidím, že stačí málo, aby jistotu ztrácel i znovu nalézal.

Petr se s biologickou matkou občas vídá. Žil s ní téměř do tří let a je možné, že kdyby se jim tehdy věnovali terénní sociální pracovníci, v dětském domově by skončit nemusel. Matka si pak nepřipouštěla, že pobyt v dětském domově dítěti nesvědčí.

V posledních letech vyplouvá na povrch také raná deprivace naší Janičky, která v KÚ strávila „jen“ tři měsíce. Právě ty nejdůležitější měsíce, kdy měla získávat od okolí co nejpozitivnější zpětnou vazbu. Přestože ukotvení v naší rodině mnohá z  traumat smazalo, s některými se potýká dosud.

I ona toužila znát svůj příběh, poznat maminku a zjistit něco o svém odchodu z původní rodiny. S biologickou maminkou se již setkala, což se zatím jeví jako přínosné. Odpověděla jí na její otázky a také nám se s Janou nyní lépe hovoří o minulosti.

Naše děti miluji. Každé jinak, protože každé z nich je jedinečné. Přestože některé okamžiky při výchově nejsou jednoduché, život s nimi je prima.

Závěrem: ani jedna z přípravek, které jsme absolvovali, nás nepřipravila na to, co po příchodu dětí následovalo. Státní úředníci, s nimiž jsme přišli po přijetí dětí do kontaktu, často neměli o problematice NRP ani tušení a nebyli schopni ani základní orientace v legislativě. Náhradní rodič si musí vše sám nastudovat a na úřadech se nenechat odbýt.

Jako důležitá se mi jeví psychologická podpora pěstounských rodin. Dobré je, pokud jsou pěstouni s podpůrnou organizací v kontaktu již před přijetím dítěte. Podrobné zhodnocení situace pěstounské rodiny napomůže vhodnému umístění dítěte do odpovídající rodiny.

Děti potřebují znát informace o svých biologických rodičích. Přiměřené jejich věku a pokud možno v pozitivním světle, vždy ale pravdivé.

Vědci dokazují, že pobyt v ústavech je pro děti velmi zatěžující. Pokud zde dítě pobývá od prvních měsíců po narození nebo dlouhodobě, odnáší si do života traumata. V Senátu nedávno zaznělo, že je škoda rušit „to, co u nás dlouhodobě funguje“ a „zavírat ústavy, které často bývají v krásných historických budovách“. Jsem přesvědčená, že je především škoda každého dne, které dítě nemůže prožít v rodině. Věřím, že nyní projednávaná novela zákona o sociálně právní ochraně dětí přispěje ke zlepšení neuspokojivé legislativy.

Markéta Švejdová

Čtěte další příběhy z Edice Otvítáme

Reklama