Reklama

Obecná pravda o dotacích samozřejmě prosvítala i z diskusí o péči a ochraně dětí v České republice. V jistém smyslu se u nás odehrává „boj o děti“, říká v tomto vydání Edice Otvíráme představitel poradny pro lidská práva – a má pravdu.

dotace

Slyšíme to na každém kroku. V základních školách (doufám, že se nám neodstěhujete, škola má peníze podle počtu dětí). Na středních školách (u nás nikdo dvakrát nepropadne, jak by to ředitel nahradil v rozpočtu?). Na některých školách vysokých (kvůli dotacím bereme každého, až později ty neschopné vyhodíme). Na některých školách experimentálních (s tolika autisty už si poradit neumíme, ale máme z nich slušný zisk). Na ubytovnách (neznáte nějaké sociální případy? Za jejich dávky jim poskytneme postele). Ve sportovních klubech (ne abyste ho nechali jít! Sice je neschopnej, ale příspěvky za něj potřebujeme). A dokonce i v byznysu, třeba zemědělském (stačí mít velké louky, rybník, pár ovcí…) nebo poradenském (my si už umíme na evropské dotace sáhnout).

Zvláštní svět. Bez dotací snad už ani slunce na oblohu nevyjde. Ostatně, všimněte si: dotace rozdělily už i lidi. Jsou lidé, kteří z dotací žijí, a jelikož mezi jejich hlavní umění patří dotace sehnat, nepřijde jim na onom systému nic podezřelého.

A pak jsou lidé, v jejichž životě a slovníku cosi jako „dotace“ vlastně ani neexistuje. Tito lidé tuší, že „dotace“ je protimluv normálního obchodního vztahu. Vědí, že dotace mají obzvláštní schopnost zkreslovat; kroutit; stavět svět na hlavu.

Ono pokroucení, vznikající z toho, že se práce nedělá pro ni samu a pro její smysl, nýbrž pro posvátnou krávu dotací, se vždycky nakonec vyjeví. Ale často bývá pozdě a škody bývají veliké. Tohle vědět, a přesto systém udržovat – zvlášť v případě dětí a rodin, potřebujících pomoc – by bylo víc než sobecké.

Takže: čím méně „dotačních politik“, tím lépe. Pro nás pro všechny.

Michal Růžička

Čtěte další díly z Edice Otvíráme