Český stát má problém. Potřebuje dokončit reformu péče o děti, které nemohou vyrůstat v původní rodině. Aby uspěl, musí mít dostatek důvěryhodných, vyškolených a ochotných pěstounů. Jenže institut pěstounství není v české veřejnosti nijak zvlášť populární.

kid

Slovenský stát má také problém. Ani zde se pěstouni netěší přehnané vážnosti, přestože má Slovensko několikaletý náskok. Završilo vlastní reformu moderním zákonem již před sedmi lety.

Český stát by si mohl se slovenským podat ruce – a chvíli se bratrsky červenat. Nevládní organizace za ně zvládají v oblasti naplňování práv dítěte leccos. Odborné sociální služby, práci v terénu, vzdělávání, snahu o vytvoření standardů, fundraising ve prospěch státních i nestátních zařízení, péči o osudy zvlášť znevýhodněných jednotlivců, a tak dál a dál. Na co už neziskový sektor stačit nebude, je celostátní informační a osvětová kampaň ve prospěch (státem organizované) reformy, ve prospěch hodnot, které s sebou nese, ve prospěch (například) zvýšení prestiže pěstounství. Oba státy bývalé federace to musí dobře vědět, a přesto na tomto poli selhávají. Ani jeden z nich masivní informační kampaň nepřipravil.

To, co pozorujeme, je paradox moderní doby. Stát cosi reformuje, neboť primárně je to jeho starost. Ale nekomunikuje, nepřesvědčuje, nevzdělává. Podkopává tím práci, kterou správně začal. Že je to špatně? Jeho představitelé krčí rameny: Tak to na úřadech chodí. A tak nešťastnými ze selhání státu zůstávají jen ti, co nic nezavinili; pracují s dětmi (v tomto případě) a jde jim o věc.

Nedělají to všechny státy, ale v některých je to skoro pravidlem. Nevládní organizace jsou dobré především tehdy, když se státu někam, s někým nebo do něčeho nechce. Jinak představují nestátní organizace „hrozbu zastupitelské demokracie“, „míchají se do veřejných záležitostí, i když je nikdo nezvolil“, případně „žijí z peněz, které nevydělaly“.

Ať už Česká republika míří v tuto politickou sezónu do té či oné kategorie, otázka ochrany práv dítěte je typickým příkladem situace, kdy různé nadace, veřejně prospěšné společnosti a občanská sdružení dlouho viděly dál než politické reprezentace. S jistou nadsázkou se dá tedy říct: snad parlament a vláda rozpracovanou reformu nepokazí. Především kvůli dětem, ale trochu i kvůli těm, kteří ve prospěch dětí dlouhá léta, mnohdy i státu navzdory, pracují.

Michal Růžička

Zdroj: tisková zpráva

V sérii článků Edice Otvíráme už jste si v magazínu žena-in mohli přečíst:

Reklama