Reklama

Jedním z bodů Poslanecké sněmovny PČR bylo i schvalování novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jak se na reformu dívá ředitelka Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici Jaroslava Lukešová a předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková?

V čase, kdy vznikalo toto vydání Edice Otvíráme, zasedala 40. Schůze Poslanecké sněmovny PČR. Jedním z jejích bodů bylo i schvalování novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve třetím, závěrečném čtení.

Oč v této novele jde, vědí čtenáři této i minulých edicí velmi dobře. A vědí i to, že i když poslanci novelu schválili (hlasování se odehrálo až po naší uzávěrce), musí norma, reformující systém péče o ohrožené děti, projít ještě sítem Senátu.

děti

Diskuse o reformě, jak jsme ji několik měsíců zaznamenávali, měla a má navenek znaky většiny debat, v nichž jde o rozsáhlé změny nejen pro ty, které stát chrání (v tomto případě děti, respektive jejich rodiny), ale i pro ty, kdo ony podpůrné služby poskytují. Tyto znaky lze charakterizovat slovy „vyhrocený“, „osobní“, případně „černobílý“.

Ovšem jde-li člověk blíž k jednotlivým nositelům či reprezentantům v médiích opakovaných hlavních názorů, obraz se trochu mění. Jestliže ředitelka Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici Jaroslava Lukešová symbolizuje médiím odpor proti reformě, ve skutečnosti uznává, že je třeba podporovat pěstounskou péči a celý systém modernizovat; nesouhlasí především s časovou představou MPSV a zdá se jí, že nelze současná centra transformovat v duchu reformy příliš rychle a zbrkle. Jestliže předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková říká, že reforma je v předkládané podobě nesmyslem, zároveň dobře ví, že někdejší kojenecké ústavy byly pro malé děti zhoubou; ví, že „klasické“ dětské domovy neposkytují ideální péči. Problém je z jejího pohledu v tom, že si není jista budoucím osudem sítě Klokánků, kterou vybudovala – a která mimochodem v řadě znaků připomíná dětská centra, k nimž chtějí dospět i předkladatelé novely zákona.

Takto bychom mohli pokračovat dlouho. Ač to na první pohled možná nevypadá, řada protichůdných hlasů, z nichž jsme již dost představili a ještě představíme, se i na lecčems základním shodne. Není divu. I když mají odlišné názory, většina odborníků, zástupců neziskovek a pěstounů má pro svou práci a působení stejný motiv: pomáhat dětem.

Samozřejmě, že hranice mezi úspěchem a neúspěchem spočívá i v detailu, takže není nepodstatné, jaké změny se do novely zákona před jeho konečným schválením dostanou. I přesto bude hodně záležet na státních úřednících, především z MPSV, jak situaci v následujících měsících pojmou. Bylo by nešťastné, kdyby se po schválení novely oblékli do slavnostních rouch vítězů a tím podtrhli dočasné rozdělení stakeholderů na názorové strany. Poté, co novela začne platit, bude naopak důležité, aby se všichni opět spojili (a tady může třeba MPSV sehrát důležitou jednotící roli) – a začali společně pracovat v nově nastavených mantinelech. Úspěch novému systému péče a výchovy dětí, které nemohou vyrůstat v biologických rodinách, by nakonec měli přát i ti, kteří by jej byli nastavili trochu jinak. Nakonec, bez nich by tento úspěch zřejmě ani nebyl možný.

Michal Růžička

Čtěte také první díl redakčního seriálu ve spolupráci s Edicí Otvíráme: