„Ještě kousek… táák. Teď už se nehýbejte!“ Fotografka mi dotáhne bradu ještě kousek blíž a rameno výš… do úrovně, kde už se šimpanz mění v sovu. Aspoň na rentgenu. Cítím, jak se mi sváží patka k oku. Strašně to lechtá. Můžu se podrbat? Asi ne.

 

„Zase jste mrkla! Vy pořád mrkáte! Musíte se na to soustředit!“ Po paměti hrábnu do vlasů a patka mi padne přes oko. Fotografka mi srovná rychlým esesáckým pohybem hlavu ke straně a jdeme na to znova. Civím do objektivu a poulím oči jako kapr. Teď to snad vyjde. No... asi je ještě čas, paní nic neříká. Mrknu si, abych to pak vydržela. „No to snad né!!“

 

„Takže osm pasových…“ cinká hlas slečny za pultem, když sype na pult z malého sáčku mých osm pidiportrétů. Osm Lenek s jedním okem. Rčení Má ji jako z praku mi visí v zádech. Zaplatím a fotky tam nechám. O pár domů dál je ještě jeden ateliér. Ale nejdřív ke kadeřnici. Teď už nic neponechám náhodě.

 
„Takže osm pasových…“ Nádech. Teď se kouknu. No páni! Takhle zblízka? Růžový lívanec místo obličeje se rozlévá v květované blůze. Kolik té paní tak může být? Na pětačtyřicet vypadá výborně. Tři děti v bytovce u Olomouce. Hm. Jenže mně je sedmnáct, tukové polštáře a paňmámovský výraz ve tváři jsem chtěla nasbírat až časem. Prodavačka netrpělivě zabubnuje prsty. „Tak vemete si je?!“ Nojo... co se dá dělat. Asi tak prostě vypadám.

 

Není to poprvé, co si mě bude celník na hranicích dlouze prohlížet a zadávat moje údaje v PC. Cestuji s „cizími“ doklady odjakživa.

 

Zkusila jsem to ještě  přímo na úřadě. Ostré světlo se odrazilo od bílého podkladu a před fotografovou kamerou, který něco hledal v kutlochu, se vrátilo v plné síle do mé tváře. Nezadržitelně mi obarvilo tvář na žluto a zbytek zůstal venku jen díky přivřeným očím. „Vy jste takový exotický typ, že?“ říkal fotograf, když mi předával snímky malé Mičiko.

 

Průkazka na MHD, index, nová občanka, pas, řidičák… stihla jsem ještě promrhat pár šancí vypadat jako normální občan. Řadím malé obrázky vedle sebe. Osm cizích lidí na mě kouká jako nějaká potrhlá komise. Mičiko mrkne na Paňmámu a slyším, jak šeptne: „Ale ta nám vůbec není podobná!“

 

A co vy? Jak vycházíte se svými dokladovými fotografiemi? Taky na nich máte někoho jiného?

 

           

Reklama