Reklama

Asi každý z nás měl někdy problémy s výukou cizích jazyků. A mnoho z nás mělo, či má, svůj "cestovatelský sen". Podívat se na cizokrajná místa naší planety.
Mě ale, přiznám se, vždycky lákali lidé. Podívat se po světě a mluvit s lidmi jiných kultur, poznat je, dozvědět se něco o jejich životě. K tomu mi bylo zapotřebí naučit se cizí řeči.

Na ZŠ mě potkala ještě ruština (mimochodem moc pěkná řeč) a na gymnáziu k tomu přibyla němčina. Na VŠ jsem se rozhodla začít s angličtinou.
Angličtinu jsem se učila jako samouk a můžu říct, že ji do teď ovládám asi nejlépe. Taky proto, že jsem ji hodně užila v praxi.
Vždycky jsem měla ráda dobrovolnost. I když teď jsem vlastně učitelka a musím děti nějakým pro ně přijatelným způsobem učit (ne nutit, vzbudit zájem).

Po roce 1989 se mnohým z nás podařilo tento "sen" splnit.
Otevřely se hranice s celým světem a pokud jsme měli možnost nebo peníze, vyrazili jsme na cesty.
A což teprve vstup ČR do EU! Hranice Evropy úplně zmizí.
A nejen, že bude společná měna, ale budeme moci cestovat a hlavně i pracovat v celé Evropě. A k tomu bude potřeba se domluvit.

Někdo říká, "jsem hloupá/ý na jazyky", jinému to zase jde samo.

Kdy je ten správný čas, začít se učit jazyky? Není už pozdě? Kdy se má moje dítě učit cizí řeči?

Jednou z možností, jak se naučit cizí řeč, je např.dvojjazyčná výchova v rodině - tedy skutečnost, kdy se dítě odmala "učí", kromě řeči mateřské, také druhou řeč od jednoho ze svých rodičů (prarodičů).
"Učí", jelikož dítě si ji osvojuje přirozeně a samozřejmě soužitím a dorozumíváním s jinými lidmi. Je to pro dítě jedna z forem hry.

Je řada názorů na dvojjazyčnou výchovu dítěte, ale důležité jsou dva základní proudy.
První upřednostňuje pouze mateřský jazyk, jenž je údajně zárukou zdárného vývoje dítěte. Druhý hovoří o tom, že zejména předškolákovi jde dvojjazyčná výchova spíš k duhu.

K představitelům dvojjazyčné výchovy patří Laura-Anen Petittová.

 
Pokusím se ukázat svůj názor na dvojjazyčnou výchovu na jednom příkladě.

O dvojjazyčné výchově jsem již přemýšlela, jelikož jsme smíšené manželství česko-slovenské. V této době čekáme první přírůstek a chceme, aby mluvil česky i slovensky. Myslíme si, že to bude pro dítě přínosné.

Manžel má obdobné zkušenosti z dětství.
Pochází totiž z východního Slovenska. Již 14 let trvale žije v ČR (nejdřív na Moravě a teď v Praze). Umí tedy velmi dobře česky, nebo spíše moravsky. Už by nikdo nepoznal, že je ze Slovenska. Lidé se ho častokrát ptají, z jaké Moravy vlastně pochází.
Odmalička byl v prostředí mluvícím maďarsky. Do svých asi 5,5 let pobýval s maďarsky mluvící babičkou. Doma se mluvilo převážně slovensky, ale částečně i maďarsky. Asi na půl roku šel do školky mezi slovensky mluvící děti a od šesti let do školy. Jeho slovní zásoba v předškolním zařízení byla o něco nižší ve srovnání s běžnými normami.
Na ZŠ se vše srovnalo. Dodnes si pamatuje, že pokud některé slovo neuměl říct do šesti let slovensky, tak ho nahradil maďarským výrazem.
S výukou ruštiny na ZŠ a angličtina na gymnáziu neměl žádné problémy, ale ani nebyl nejlepší. Dodnes se maďarsky celkem dorozumí. I některé názvy s přehledem přečte a přeloží.
Možná je to i pro to, že ke své babičce měl velice citový vztah a dodnes na ni s láskou vzpomíná.
Říká: "Kdybych měl teď více podnětů k maďarštině, asi bych se ji naučil vcelku rychle."

Takže z jeho zkušeností i ze zkušeností profesionálů zabývajícími se dvojjazyčnou výchovou, si myslím, že dítě v dvojjazyčné rodině je schopno přijímat více podnětů z vnějšího světa, než se dříve pokládalo za možné.
Nepopírám, že existují četné, byť mnohdy subtilní rozdíly. Také i když dítě z dětství "naučený" jazyk nepoužívá, jeho "jazykový cit" vypěstovaný v předškolním roce, je nenahraditelný.
A my, co jsme typickými Čechy s typicky českými rodiči, nic si z toho nedělejme.
Cizí jazyk se dá naučit i mnoha jinými způsoby, stačí jen chtít, co říkáte?
A taky čeština je přece tak krásná řeč.