Možná ve svém příběhu nenapíšu spoustu důležitých detailů, i když je to ve mně všechno ještě hodně živé a ráda bych to tady všechno popsala, ale to by do jednoho článku určitě nevešlo...

Svou životní lásku jsem potkala, když mi bylo 16 - padli jsme si vzájemně do oka a od té doby jsme spolu zůstali na mnoho let... V mých 18-ti jsme se vzali, narodila se nám první dcera... Pracoval ve stejném městě jako já dělala střední školu - a protože jsme už byli svoji a čekali jsme dítě, dovolil jeho zaměstnavatel, abychom se nastěhovali na jejich ubytovnu pro číšníky. Manžel pracoval v noci jako barman, takže jsem celé noci trávila sama s miminkem - daleko od blízkých lidí. Přicházel ráno, přes den spal, já prala a žehlila bílé košile, vařila, uklízela, starala se o mimčo a učila se, abych mohla se svými spolužáky normálně k maturitě. Na tablu jsem už s dcerou - byla benjamínek celé třídy...

Všechno jsem zvládla. Bez cizí pomoci, na pokraji sil, ale zvládla. Tenkrát jsem shodila na 43 kilo, ale byla jsem šťastná, že mám rodinu a hlavně manžela, který mě má rád. Pak začaly jeho pozdní příchody domů, výmluvy... Jednoho krásného dne se sebral a odjel s kamarádem stopem do Itálie - prý aby si vydělal nějaké peníze. Nechal mě s dcerou na ubytovně - bez příjmů, bez pomoci. Jeho zaměstnavatel mi pak oznámil, že musím z ubytovny pryč, že manžel odjel přes jeho zákaz a má výpověď. Musela jsem k rodičům. Po jeho návratu bydlel v pracovní dny na hotelovém pokoji s jinými číšníky.

A pak další nečekaná rána - má přítelkyni. Já se nervově zhroutila, sesypal se mi celý svět. A v té době jsem zjistila, že jsem zase těhotná. Trval na potratu. Nezbylo mi nic jiného, než s tím souhlasit - byla jsem bez práce, na mateřské, bez vlastního bydlení, s malou dcerou... na ty chvíle nikdy nezapomenu - byla jsem sice teprve v 6.-8. týdnu těhotenství a nijak jsem ho ještě nepociťovala, ale ta bolest na srdci zůstane do konce života.

Moji rodiče mezitím dostali jiný byt a mně zůstal ten po nich. Manžel - mimo dny, kdy pracoval - bydlel s námi. Vztah prý ukončil a od nás jít pryč nechce... jenže začal pít a známosti nepřestávaly, penízky se kutálely pryč ještě dřív, než je přinesl domů. Nesměla jsem po zákroku přijít nějakou dobu do jiného stavu, další potrat by nebyl možný, jenže už během šestinedělí přišel opět opilý domů a znásilnil mě. Testy potvrdily mé obavy. Ale nedalo se nic dělat. Byla jsem rozhodnutá s oběma dětmi zůstat sama. Po narození druhé dcery byl vzteky celý bez sebe, že není kluk. Já byla ráda, že je vše v pořádku a dítě zdravé... jeho avantýry nepřestávaly, rozvodu jsem se bála - neměla jsem sílu podat si žádost - byla jsem bezbranná a zranitelná...

Asi po dvou letech jsem dala mladší dcerku do jeslí, starší do školky a začala jsem chodit do továrny "ke kruhu" na brigády. Bylo mi jedno, že mám gymnázium s vyznamenáním a že se každý po mně dívá. Jenže on jednou za měsíc stál se svými kumpány u brány, vzal si ode mě všechny vydělané peníze a jel pryč. Jednoho dne přišli nějaké "gorily", vybraly mi byt včetně televize, na kterou se holky zrovna dívaly - byl večerníček - a prý, že můj manžel má nějaké nezaplacené dluhy... To byla poslední kapka - sepsala jsem žádost o rozvod. Prosil, škemral, ať to vezmu zpět, že není tak špatný, jak si myslím, že mi ještě ukáže, co pro nás může udělat... Nepodlehla jsem.

Rozvedli nás i se dvěma dětmi během 20-ti minut! V té době jsem už totiž měla výhružné telefonáty od vymahačů, že vědí, kam chodí mé děti do školky a počkají si na ně... Soud mi dal zapravdu, že jsou mé děti v ohrožení. Jenže i po rozvodu zůstal on bydlet s námi. Nebyla šance ho dostat z bytu pryč. Začal podnikat - pronajal si hospodu. Byl "pan podnikatel". A já nevěřila svým uším na úřadech, když jsem žádala o sociální podporu: váš příjem se sčítá s příjmem bývalého manžela, protože bydlíte v jednom bytě! Takže žádné peníze na obživu dětí od státu nedostanete. Sami doznali, že je to nehorázné a doplácí na to spousta rozvedených žen, které nemohou vystěhovat manžela - ale je to prý realita, se kterou se nedá nic dělat. Opět oči pro pláč...

Pak se na chvíli vše obrátilo a začal se o nás starat - asi po půl roce jsem zjistila, že má další přítelkyni. Když jsem mu to řekla, začal mě bít a nadávat mi, vyhazovat mě z balkonu atd. Děti byly u toho a plakaly - když odešly ráno do školy a do školky, zavolala jsem do práce, že nemohu přijít - dělala jsem na celnici a s rozbitou hlavou (nebylo to moc hluboké), s monoklem, krvavým okem a podlitinami po celém těle jsem tam prostě nemohla. Spolupracovník dojel k nám a pomohl mi do dodávky naházet všechny jeho věci... Dovezla jsem mu je k hospodě, kde dělal. 

Zůstal na mě tupě zírat - co prý to po celém těle mám! Řekla jsem mu, že mi to udělal on - začal se omlouvat, že prý o ničem neví, že už to neudělá. Nechápu, jak jsem mohla jeho slibům uvěřit... Pak bylo bití na denním pořádku, ženy osahával i před mýma očima, urážel mě a ponižoval, v opilosti si nic nepamatoval a pak se omlouval. Už jsem neuvěřila - ve svých třiceti letech jsem náš vztah definitivně ukončila. Byly to dlouhé roky. Byla jsem naivní a měla jsem ho moc ráda. Byl otcem mých dětí a snažil se vždy o nápravu. Ale hospoda opět vše pokazila - alkohol, automaty, nevěra... nebylo návratu zpět.

Před 14-ti dny se oženil. Začal se opět ozývat dcerám a nabídl jim, že se mohou odstěhovat k němu do domu, který příští rok dostaví... Nevycházím z úžasu - až se o ně postarám, vychovám je úplně sama, probdím s nimi všechny noci a projdu všechny dětské choroby, až se dostanu z největší finanačí tísně, kdy jsem měla obavu, že je nebudu mít z čeho uživit, prostě až vyrostou - tak mi je chce vzít? Nabídnout jim bohatství (to teď má) a svou střech nad hlavou?! Vzít mi je teď?! Snad jsem holky vychovala tak, že samy dobře posoudí, jak se zachovat, aby neublížily někomu, kdo si to nezaslouží... Ale vyčítat bych jim to nemohla - u něho by teď měly to, co já jim za celý život, kdy jsem se o ně starala sama, nebyla schopna nabídnout.

P.S. Už ten svůj životní příběh asi dopisovat nebudu - protože to nejhorší - z mého pohledu - se odehrálo až ve druhém vztahu, který následoval... Chtěla jsem psát původně o něm, ale aby to bylo od začátku, začala jsem takhle. Jenže už by to bylo asi moc dlouhé a pro čtenářky únavné. Tak snad v pokračování... Pokud je tyhle řádky ovšem neodradí od toho, aby ode mne ještě něco četly.

xx.bb



Milá xx.bb,

popravdě řečeno nevím, co Vám napsat. Váš příběh mě dojal a rozesmutnil... Ale zároveň ve mně vyvolal pocit, že jste neuvěřitelně silná žena. Obdivuji, že jste dokázala takhle sama vychovat dvě dcerky, že jste se postavila na vlastní nohy, že jste neztratila naději... 

Držím Vám palce, aby se pro Vás vše v dobré obrátilo.

P.S.: Kdybyste někdy měla chuť psát, myslím, že čtenářky číst budou - napjatě a pozorně :-).

Reklama