Jsem z dvojčat, a asi nemám na světě bližšího člověka, než je moje ségra. Naše protějšky občas prohlásí, že by je měli zavřít pro bigamii, protože si nás vlastně vzali obě. Ne že bychom na sobě byly tak závislé, dokonce bych řekla, že jsme každá jiná – já studovala ekonomii, ona dějiny umění, máme každá jiný styl oblékání... Ale mezi náma dvěma je pouto: Bez řečí poznáme, jak na tom ta druhá je, smějeme se při stejných replikách ve filmu, jako malé jsme měly dokonce něco jako vlastní řeč - pro spoustu věcí jsme měly vlastní výrazy. A přesto – my dvě si vykáme a neoslovujeme se jménem, ale dětskými přezdívkami, a aby ten zmatek byl úplný, tak samy sobě důstojně „mykáme“.  Naše okolí si už na to zvyklo, je to jen jedna z mála našich potrhlostí. Ovšem lidi, co nás neznají, tím při nejmenším dostáváme do rozpaků.

K tomu mám jednu vzpomínku, když k nám poprvé přijeli rodiče mé budoucí švagrové. Brácha a ona se znali už 7 let a měli dva měsíce před svatbou, ale rodiče dosud nebyli oficiálně představeni. Až se jednou ti její u nás bez varování zjevili. Všichni členové naší pětičlenné smečky byli v pracovním, jelikož kolem baráku a zahrady je pořád co dělat, takže naše róby se sestávaly z tepláků a mikin či montérek a o naší vizáži ani nemluvě, zkrátka jsme díky té přepadovce nedostali šanci vytvořit image ukázkové spořádané rodinky typu: tatínek u televize u sportu, maminka téměř v gala u křížovky s kafíčkem, syn jako kutil v garáži a dcery upravené jako ze žurnálu pěkně u učení.

Návštěvu jsme usadili v obýváku a snažili se hekticky všichni co nejdříve na střídačku zkulturnit a zároveň udržovat duchaplnou konverzaci. Když už jsme byli pohromadě, mamka mi dala za úkol nachystat chlebíčky a uvařit kafíčko, tak jsem se zeptala, jaké kdo pije, a dodala k ségře (bohužel však více méně do pléna): „Pojďte nám s tím pomoct.“  Načež se po chvilce rozpaků postavila bráchova skorotchyně, že teda jako půjde. Já jsem tu trapnou situaci chtěla rychle zachránit, a tak jsem bez přemýšlení celá červená se sklopenýma očima hlesla: „Vy ne, vy pojďte.“ A to se zase pro změnu statečně postavil skorotchán. O naši mamku se v té chvíli pokoušel infarkt.

Nějakou dobu zabralo vysvětlování, že já a ségra nejsme normální, vlastně tedy, že jsme normální, ale v tomhle směru ne. Nicméně rozhodně tohle faux-pas prolomilo ledy, protože si milí rodičové při téhle zmatené příležitosti hned potykali, jen naší mamce se celou dobu pod stolem nepřestávala třást kolena.

Nezmatečný den přeje
Japina


Milá Japino,
tomu říkám příspěvek jak víno! :) To je prostě krása a doufám, že jednou něco takového zažiju, protože vykající si dvojčata musí být opravdu kouzelná. Ale můžou za to rodiče, protože vám v dětství neříkali nezlob, ale nezlobte. :) Tak to pak mají za to! :)

Vykáte svým příbuzným? Z jakého důvodu? Napište nám o tom na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama