widow

V rodině mám dvě ženy, které se staly vdovami takřka ve stejnou dobu, takže mám porovnání. Moje maminka a moje tchyně.

V době, kdy náhle zemřel můj táta, bylo mámě padesát devět let. Každá smrt blízkého člověka je bolavá, ale s mámou doslova zamávala. Táta byl hlavou rodiny v pravém smyslu slova a nejsem si jistá, zda maminka byla tím krkem, co hlavou hýbe, jak se říká. Spíš stála tiše stranou a „vezla se“. Ale zřejmě jim to oběma tak vyhovovalo, a dobře se doplňovali. Mamka byla ta hospodyňka a táta ten tahoun, co všechno zařizuje, v páru je aktivnější a komunikativnější.

Byl moudrý, měl úžasné kouzlo a smysl pro humor, takže v každé společnosti zářil a maminka na něj byla pyšná. A strašně na něm závislá. Citově, materiálně, sociálně. To se naplno projevilo, když tatínek náhle zemřel. Nejen že ji to „položilo“ psychicky, ale najednou zůstala strašně bezmocná. Jako neplavec, kterého hodíte do hluboké vody.  Neuměla pomalu vyplnit ani složenku, natož jednat s úřady. Ale to by nebylo to nejhorší.

Úplně vyhasla jako bytost, utápěla se ve svém žalu a někdy jsem měla pocit, že se z toho zajetí sebelítosti ani osvobodit nechce. Kdykoliv přišla řeč na tátu, rozplakala se. Jakýkoliv pokus ji nějak rozptýlit, nebo dokonce rozveselit brala skoro jako rouhání.

Takhle se v tom babrala roky až do doby, než se sestře narodila holčička. Teprve ten malý človíček jí vrátil trochu chuti do života. Ale.

Od tátovy smrti už uběhlo dlouhých sedmnáct let a mám dojem, že se s tím nevyrovnala dodnes. Jako by s ním odešlo kus její osobnosti.

Zato moje tchyně se ze smrti manžela „oklepala“ poměrně rychle. A rozhodně to nebylo tím, že by neměli šťastné manželství. Naopak. Vždycky tvrdila, že život s ním byl nervové sanatorium. Tchán byl extrovert, měl rád dobré jídlo a spoustu přátel okolo sebe. To měli společné. Proto se možná neuzavřela do sebe, ale vzala to jako fakt, se kterým se musí vyrovnat. Život jde dál. Vzpomíná na něj s láskou, ale bez sentimentu. A jestli někdy uroní slzu, tak možná tajně, když mu pokládá kytku na hrob.

Co dodat? Ani jedna z těchto žen už nenavázala nový vztah. Nemyslím si, že by na to byly už staré nebo neměly příležitost.  Ale máma zůstala sama z piety a tchyně z důvodů čistě pragmatických: „Starat se o nějakého cizího dědka? Ani náhodou!“

Máte ve svém okolí nějakou vdovu? Jak se jí žije bez životního partnera? Truchlí jako moje máma? Nebo to vzala statečně? Navázala nový vztah? Po jak dlouhé době?

Reklama