Ještě nikdy jsem nikomu neřekla to, co teď budete číst. Vdávala jsem se z lásky 18.8.1973. Za devět měsíců a deset dní se nám narodil syn, říkejme mu Petr.
Za dalších třináct měsíců další syn, tomu můžem říkat Karel. Obě děti se zdárně vyvíjely, až na obyvklé dětské choroby typu neštovice, zarděnky atd. byly zdravé. Když bylo mladšímu Karlovi pět let, volali mi ze školky, ať si pro něj přijdu, že jdou na vycházku a Karla bolí nožička a nemůže jít s nimi. Po příchodu do školky mi učitelka sdělila, že Karlík si už od rána stěžuje na bolest. Tak jsem ho odnesla v náručí k dětské lékařce. Prohlédla ho a řekla, že na něm nic neshledává a že Karel roste a bolí ho klouby. Předepsala mu nějaké kvasnicové tablety, a prý ať se přijdem za týden ukázat. Nepřišli jsme, zase jsem ho přinesla. To už nemohl pomalu chodit vůbec! Paní doktorka ho opět prohlédla, a když sama viděla, že není schopen chůze, poslala nás na polikliniku za ortopedem. Ortoped prohlédl, zrentgenoval a usoudil, že mu nic není! Nebudu vypisovat celou anabázi, ale u tohoto ortopeda jsme byli ještě 14x, než se dětská lékařka rozhodla nás poslat do Brna. To celé trvalo od dubna do září. Karel nechodil, hlídala ho babička, já musela chodit do práce.V Brně věděli za pár hodin, že Karel má chronickou juvenilní artritidu a následně z neléčení šelest na srdci, měkké kosti, propadlé klenby na nohou, revmatické výrůstky na malých kloubech.
Nechali si ho tam na léčení, na kardiologii. Vrátili mi ho těsně před Vánocemi. Dodnes slyším jeho pláč, když jsem ho tam musela nechat a jet domů bez něj, celou cestu jsem proplakala. Jezdila jsem za ním každou sobotu. Při první navštěvě se mě nechtěl pustit, když jsem odcházela, bylo to velmi srdceryvné. No ale postupně si zvykl a neplakal. Vánoce jsme prožili jakž takž v klidu. Dostal 11 typů léků, včetně hormonů. Po Novém roce jel do lázní v Teplicích nad Bečvou a jeho zdravotní stav se začal pomalu zlepšovat. Koncem února mi volali z lázní, že Karel byl převezen do Olomouce na kliniku se zánětem osrdečníku! Byl tam 3 týdny v péči a odtud zpět do lázní, domů se vrátil v květnu. Od té doby to nebylo lepší, ale ani horší. Odstěhovali jsme se kvůli němu na vesnici, lékaři doporučovali víc pohybu.

Dnes je mu 31 let, je ženatý a má pětiletého syna. Myslíte konec dobrý, všechno dobré?

Chyba, starší syn Petr narukoval v 19 letech na vojnu, po měsíci měla být přísaha, narukoval do Pardubic a v Olomouci měl přísahat. Zavolal mi, ať nejezdím, že ho bolí něco na krku a že přísahat bude jindy. Začátkem prosince mi přišel telegram, ať se dostavím do vojenské nemocnice v Olomouci. Podepsán primař. Nikdo si neumí představit, co za hrůzy se matce vybaví při čtení tohoto telegramu. Druhý den jsem jela do Olomouce, a tam čekala ještě větší rána než ta první. Pan primař mi sdělil, že můj syn má rakovinu lymfatických cest! Nevím, jak jsem to přežila, slzy mi potichu tekly na tvář, nebyla jsem schopna slova. Primař mi řekl, jaká je prognóza, prý je to na počátku a tedy léčitelné. Nic jsem o této chorobě nevěděla, byla jsem zoufalá a v tomto stavu jsem měla jít na pokoj za synem. Nešlo to. Ještě asi hodinu jsem chodila v mrazu po nemocničním dvoře, než jsem byla schopna se sebrat a jít za ním. Když jsem přišla na pokoj, Petr si pročítal svou zdravotní dokumentaci, ponechanou tam za účelem vizity. Věděl! Bylo by to velmi dlouhé, ale Petr prošel peklem, je to 2 roky, co prodělal léčbu svými vlastními kmenovými buňkami. Letos v létě se mu přihoršilo, našli mu další bulku na rameni. Poslední pomoc pro mého syna je v kmenových buňkách od bratra. Všechny znaky mají shodné a čeká se na vhodnou chvíli. Velikou oporou je pro něj jeho žena, se kterou chodil od 16 let. Podržela ho v nejhorších chvílích. Věřte, že byla taková doba, kdy to chtěl vzdát a odmítal se léčit. Dnes je na tom duševně lépe, je v invalidním důchodu, věnuje se skládání hudby a psaní textů k ní. Já jen doufám, že se stane zázrak, a myslím, že on a celá naše rodina také.
Věřte, že se mi teď trošku ulevilo.
Milá a statečná ženo-in,
ani nevíte, jak těžko se hledají slova útěchy. A jestli se vám alespoň trochu ulevilo, když jste svěřila se svým trápením, je to to nejmenší, co jsme pro vás mohli udělat. Z celého srdce přejeme vám a vašim synům jenom to dobré a držíme palce, ať všechno zdárně překonáte.
Reklama